Vracím se teď neustále k textu, co napsala Ann Friedman:

This year? My first instinct is to say that it disappeared. Slowly slunk away as if it never wanted to be here to begin with. What did I do? Where did I go? The answers are all so small. I answered email. I wrote some things that I liked ok, but mostly things that I didn't like all that much. I rolled out the yoga mat but gave up before the yoga video even finished. Sometimes, I checked on friends who were sad. Sometimes, I was the sad friend. I watched the numbers climb and fall and climb again. I got a shot, and then another, and then another.

This was a year when the small things felt gigantic. I got on planes. (...) I sat at the short end of the bar and shared a plate of french fries with a friend, and let her laughter fill the hollow parts of my chest. In getting dressed to go out, I met my body like an estranged relative. I crowded around tables with people I love and felt gratitude wrapped around my neck like a scarf.

Tohle je tak přesný: This year? My first instinct is to say that it disappeared. Byl to pro mě rok na dva nádechy. Uběhl dříve, než jsem se stačila oklepat z toho předchozího. A nabrat sílu do toho dalšího.

Mluvili jsme během Silvestru o tom, co jak by šel tenhle rok popsat jedním slovem a já se v hlavě neustále vracím k attempts. Byly to attempts vyrovnat se s tím oxymorónem, který mi zaplnil život. Zdánlivě protichůdné stavy koexistovaly u mě doma 365 dní roku. Celé roky se snažím na terapii přijít na to, jak nepřemýšlet v buď a nebo, a najednou přijde jedno velké pandemické smoothie, které jako Inception smíchá všechny alternativy dohromady.

Část roku jsem strávila zabalená v dece s přáním tady vůbec nebýt a část extremní hyperaktivitou slash generation.
Byla jsem hodně sama a současně jsem k sobě do bytu pozvala přes tři tisíce lidí. Většinu pracovně.
Měla jsem nejhubenější a nejtlustší období v dospělém životě. A selflove s nimi nekorelovala.
Měla jsem pocit, že jsem pořád zaseklá doma. A máma si myslela, že jsem jenom na cestách.
Vrátila jsem se do školy, po nocích jsem psala domácí úkoly. A současně nám firma pod rukama vyrostla ze tří lidí na dvanáct.
Pohádala jsem se s lidmi, co jsou mi nejbližší, ale věnovala jsem tomu, aby si o mě lidi, co neznám, mysleli jen hezké věci.
Nejdéle jsem chodila s klukem, co se mnou vůbec nechodil. A moje nejlepší rande vůbec nebyly rande.
Byla jsem na nejluxusnějším večírku, kam se kdy podívám (Blvgari v Miláně) a dojely jsme tam s Theou na kole.
Několikrát to bylo na hraně, jestli přežiju a hodněkrát jsem měla tolik štěstí, že jediný dobrý vysvětlení je, že jsem narozená v neděli. Třeba ve sněhové bouři na ferratách bez vybavení. (Už to neudělám, slibuju.)

Oxymoróny zabalily poslední rok do zvláštní bezčasí, které obsahovalo všechno a nic. Období extrémního klidu a rychlých sprintů.

Ve Problému tří těles vypráví o planetě, které kvůli více Sluncím prochází různými obdobími podle toho, jak se ta Slunce přibližují nebo oddalují. Období klidu a prosperity, kdy společnost prospívá, střídají období absolutního chaosu, kdy obyvatele sežehne záře nebo zabije chlad. Jednotlivá období právě kvůli pohybu tří těles nelze predikovat a tak se střídají nečekaně a nepochopitelně.

Podobný byl i rok 2022. Moje sprinty klidnými obdobími byly attempts stihnout toho, co nejvíce, než zase přijde neobyvatelné období.

Než zase přijde lockdown.

Než mi dojde energie. Než přijde nová mutace.

Než to vzdám úplně.

Když máme teď tu možnost.

Když jsou levné letenky.

Když mám teď hubený období a dosáhnu si na prsty u nohou.

Když už tady jsme.

Dokud to jde.

A tak vcházím do 2022 hlavně unavená. A vím, že nejsem sama koho ty neustálé změny vyčerpaly. Rostou případy autoimunitních onemocnění: tělo se dostává do neustálého zánětu a do nemocnice vás pak dostane nevinná hrst buráků (been there, done that). A tak se může zdát, že je na konci dne jedno, co uděláš. Stejně to končí na kapačkách. Aspoň na první pohled.

Neustálý stres a změny posledních měsíců znamenají, že jsme citlivější na všechno, co se kolem nás děje. Everything becomes a trigger. Jako by nás rozdělovalo všechno. Každý titulek, názor i situace jsou přejeté zvýrazňovačem extrémní emoce.

Obyvatelé té nešťastně nestálé planety v Problému tří těles se rozhodnou problém vyřešit osídlením jiné části Vesmíru. Tak jsem zatím většinu roku 2022 strávila mimo Česko. Jako pokus, jestli mi makropohled na rovnici neukáže další řešení. (Zatím si myslím, že ukázal, ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš, že jo.)

Nebylo by to poprvé, kdy bych zkoušela jiný setup v naději, že tam najdu Svatý Grál. Tereza říká, že jsem celý minulý rok proiterovala ve snaze najít product market fit. To je ve startupové hantýrce moment, kdy cítíš, že to všechno do sebe zapadlo a všechno jde hladce. Zákazníci nakupují, referují a vracejí se. Happy end.

Právě v iluzi života v úsečkách leží ten háček. Ve chvíli, kdy product market fit najdeš, úprk nekončí. Právě naopak. Snažíš co nejrychleji vyrůst, získat investici, exitovat, jít na burzu. Stejně je tomu i v životě. Romantické komedie nekončí svatbou a učení se maturitou. Jsou to jenom notable life events, ale ne tečky za větou.

Přestože hodně mých letošních iterací skončilo tím, že jsem product market fit našla, klid mi to nepřineslo. Firma vyrostla, takže se nořím do daní, odvodů a problematiky firemních školek. Židlí mám tolik, že už se sem nevejde ani jedna, a tak přemýšlím o tom, jaký další byt budu teď zařizovat. V tom je iluze Svatého Grálu na konci duhy tak nebezpečná: rozvrhneš si síly jen na úsečku, když je to většinou polopřímka. A pak zase lapeš po dechu.

Přemýšlím teď o tom, co by mi měl tenhle rok přinést. Nedávám si předsevzetí, ale jak píše James Clear v Atomic Habits, nejudržitelnější cestou ke štěstí, je přemýšlet o tom, jak žiji a měnit každodenní detaily. Bára mi na Silvestra vyprávěla, že chce, aby to pro ní byl Year of Health. Kdy si vždy vybere, co je (pro ní) zdravější. Blížím se (hodně) pomalu k čtyřicítce a tak to se mnou rezonuje.

Stejně jako věnovat se čemukoliv, co buduje resilience. Odolnost přežít sama sebe. Protože tuším, že zakopaný pes hádanky o věčném klidu mi leží u nohou a ptá se mě, proč si už konečně nepřiznám, že prostě taková budu vždycky. Hyperaktivně hledat nové vzruchy, zážitky, setupy a trendy.

Ptala jsem se na Instagramu, na co nechcete tento rok zapomenout. Nebýt debil, psal Štěpán. Keeping it simple, říká Markéta. Connection, přeje si Mirka. Najít joy v každodennosti, říká Dan. Flegmatický klid. Přestat se ohýbat vůči přáním ostatních. Serenity. Kindness. Bylo toho o hodně více, ale ve zkratce the small things that could feel gigantic. A ne o pět kilo méně. Tak si na ledničku lepím fotku holek, telefonní číslo do Arctic Bakehouse a tenhle článek z Guardianu.

Text vyšel v upravené verzi jako součást mého osobního newsletteru. Archiv newsletteru je tady.