Habseligkeiten je nepřeložitelné slovo, které popisuje věci, které dospělým připradají bezcenné, ale děti v nich vidí poklady. Jsou slova, která nám připadají vyprázdněná, zosobněná klišé, takže už v nich nevidíme poklady, kterými doopravdy jsou. Láska, pravda, strach jsou pojmy z neonových videoklipů a tumblru mladší sestry. Ztratili sílu nás okouzlit, pohnout a změnit. Tohle Klikování je o lidech, kteří se zastavili a zpochybnili zaběhnuté, našli sílu otočit dané a ptát se po originálním znění. A o světě, který z nich louhuje snadno stravitelné narratives.

Na začátku byla Lady Gaga. Aspoň pro Davida Brookse. “I wanted to be a constant reminder to the universe what passion looks like. What it sounds like. What it feels like,” ho donutilo se na chvíli zastavit a přemýšlet o výjimečnosti. Brooks tvrdí, že lidé, kteří dýchají pro svojí vášeň se dostali na druhou stranu strachu, prošli mlhou, za kterou se my ostatní bojíme vydat.

Bývalý designér Nike Jason Mayden říká lidem, kteří se nebojí přejít Styx zavedených pravidel kulturní alchymisté. Na zakázku venture kapitálové firmy cestuje a hledá talenty, kteří jednou budou na obálce Forbesu. Protože disruptivní myšlení se možná dá vytrénovat stejně jako hra na flétnu. “It’s not just coding talent. The cultural alchemists have a very specific profile. They fall between 14 and 25. They’re focused on immersive experiences, deeper engagements. They’re not people who want to pick a lane, they want to be a lane. They’re drawing from different influences. They have access to a planet. Their favorite food ranges from empanadas to sushi. Their music ranges from EDM to classical. The alchemist is a DJ, a coder, she grows a microfarm, she plays sports.” 

Jediná vášeň nestačí. Multitasking už není slovníkové heslo vedle obrázku pracující matky, ale perfektní definice celé generace experience hunters. Osm hodin v práci a o víkendu na chalupu jsme vyměnili za krátké, intenzivní a instagramovatelné momenty. A celý svět nám vyšel vstříc: RyanAir nabídl letenky za cenu lístku na autobus do Zlína, Airbnb autenticitu mimo hvězdičky, Tinder instantní vztahy. A i američtí vědci potvrdili, že #zazitveci je víc než cokoliv. Ale jen, když k tomu přidáš filtr a hashtag. 

Pokud ze všeho na menu ochutnáš sousto, může se stát, že vyjdeš ven hladový. Moji rodiče by po čtyřicetileté kariéře měli kratší profil na LinkedIn, než já teď. Stali jsme se univerzálními experty na všechno: “A rapidly changing landscape requires a new set of skills. Most importantly we believe you can no longer have a single skillset but recognize that you now need to be a bit Hacker, Maker, Teacher and Thief.”Jen teď kvůli tomu, že jsme vším a ničím, žijeme pod Damoklovým mečem imposter syndrome. 

Pro každý talent jsme našli osobnost, výraz, tón a #ootd. Jak by řekla Twitter verze Diany Vreeland: “why don’t you … choose your clothes every day by thinking “what would someone in costume as me wear?” A tak instintivně hledáme ty tajné momenty ukryté za zavřenými dveřmi. Autenticitu, která bude #nofilter. Blog bez trendů. Rozhovory o ránech, tom momentu dne, kdy jsme nejzranitelnější. Hero-to-Zero (and back) příběhy o závislostech, hraničních zážitcích a chvílích, kdy je ti nejhůř. Voyeurská náhlédnutí za oponu jiných životů a kanceláří. 

Tak moc jsme okouzleni příběhy lidí, kteří se syrovým přiznáním postavili proti davu, až jsme z nich udělali mainstream. Být transgender znamená vlastní reality show, nebo aspoň modelingový kontrakt, potravinová intolerance (lepek! kalorie!) je společenská povinnost. Z výjimečnosti se stala norma a my otupěli. 

Davidův kamarád Bizon pracuje ve fast foodu, pije nelidsky hodně vodky a mluví jen v reklamních frázích. Just do it! Never give up! a Profesionalismus je pro nás na prvním místě v jeho ústech znovu získaly náplň. Ožily a narostly do obludných rozměrů. Z původního pomeranče se stal přeslazený sirup smíchaný s vodou. Obsah, forma i kontext se změnily, jen název zůstal. 

Způsob, jak znovu dát pojmům obsah je neustále zpochybňovat status quo slovníkových definic. Protože, jen když se pořád ptáš, můžeš být někde sám za sebe. “Během té první schůzky mi došlo, že tam sedím za sebe a na práci budu sám. Když se na něco nezeptám, tak nebudu nic vědět a bude to mnohem těžší úkol. (…) Je vždy lepší být placený za dobré otázky než za špatnou práci,” tvrdí designér Jakub Goldmann.  

Cestou, jak znovu objevit pravdu,  je přiznat si bez vší korektnosti, že ne vždy jsme si rovni. Že lovely nemusí být vždy tak lovely, jak zní. “Being liked is not the same as being respected. The danger in wanting to please is that you end up not saying what you mean. You censor the things that might be difficult for others to hear. Being lovely at the cost of being yourself is an act of self-sabotage. And being lovely can go fuck itself.” 

Jedním z nepřeložitelných slov je i kairos, perfektní souhra okolností, která nahrává tomu, aby se věci mohly dít, stát se realitou. Ve světě, kde se bestsellerem může stát knížka o čtyřhodinovém pracovním týdnu, kde 140 znaků mění vlády, kde i Barbie může být kýmkoliv chce, existuje kairos znovu najít význam a obsah pro lásku, štěstí, pravdu. A jak ukazuje současná krize i strach.