Bill Clinton poprvé v historii oficiálně přednesl proslov, který byl do té doby vyhrazený jen ženám. Tohle bývá ta chvilka na sjezdech demokratů i republikánů, kdy si poslechnete dojemný příběh o rodině, dětech a vaření. De facto trailer na roli první manželky, která objíždí sirotčince, pořádá charitativní večeře a vypadá dobře na fotkách, když se hroutí preference. Moc bych ho v té roli chtěla vidět, i protože by to byla lekce o tom, jak mateřská nemusí být jen pro ženy. O to silnější, že není moc testosteronovějších (ex)prezidentů.

“Those of us who have more yesterdays than tomorrows tend to care more about our children and grandchildren, and the reason you should elect her is that, in the greatest country on earth, we have always been about tomorrow.”

A když už může být Bill prvním manželem, nejsilnější proslov poslední doby o tom, co to znamená být černá, matka a první dáma napíše single židovka, ale #fuckitwhynot a #blessed, protože (snad-ne-budoucí) první dáma může vypadat taky jako Kardashian-klon. 

Jedna z lekcí, kterou bychom potřebovali možná ještě více, než Billa v kuchyni, je ta, která není tak nasnadě. Jiný metr, který máme na manželky a na dcery. O tom, jak chceme, aby naše holčičky šly na vysokou školu, rozjely kariéru a potom se jich stejně u kostela zeptáme, jak moc zvládají svíčkovou a o tom, kdo půjde na mateřskou není ani ta diskuse. 

“According to a survey published by Maria Shriver’s Shriver Report, American men listed “intelligence” as the top quality they valued in both a wife and a daughter, but then the responses split: More men said they wanted their wives to be attractive and sweet than said the same about their female children. For daughters, men ranked being independent, strong and principled as more important qualities than those same characteristics in wives. Two-thirds of men want an independent daughter, but only one in three wants an independent wife. Fourteen percent of men said they wanted a wife who was a homemaker; just 5 percent said the same about their daughters.” 

Jsem alergická na monology o tom, jak muži mohou za všechno zlo ve vnímání ženské role. Doopravdy jsme to my samy, kdo jen potvrzuje stereotypy. Není to GQ ani Esquire, kdo každý týden přijde s analýzou, jestli už je Jennifer Aniston konečně těhotná. Není to Playboy, kdo řeší celulitidu, post-baby body a kdo by tu dietu opravdu potřeboval. Není to Hustler, který tvrdí, že jen s konturováním, budete opravdu přitažlivá. Jsme to my, časopisy, které píšeme pro sebe, pozdvihnutí obočí, kterými častujeme ty tlustší, starší, méně těhotné, nebo jakkoliv minoritně neperfektní. Jsme to my, kdo máme Vánoce z toho, že Nike, konečně přiznalo, že i XL ženy cvičí. Jsme to my, kdo používá slova slut a beach-body nejhlasitěji. A naopak muži nám často musí připomenout, že krása se neměří v centimetrech.

“The way I am portrayed by the media is simply a reflection of how we see and portray women in general, measured against some warped standard of beauty. Sometimes cultural standards just need a different perspective so we can see them for what they really are — a collective acceptance… a subconscious agreement. We are in charge of our agreement. Little girls everywhere are absorbing our agreement, passive or otherwise.” 

Ale jenom ve světě, kdy máme všechno na dosah jediného tlačítka, je reflexe, odstup a uvědomění si, že instantní informace vždycky nejsou okamžitou výhrou, jediná cesta, která nevede na terapii. A to jen možná, píše Petr Fischer v HN.  

“Svět, který jsme dříve jako horizont horizontů nikdy neviděli, ale vždy jen cítili a podvědomě mysleli, se stal příručním zavazadlem, tvrdým faktem, hroudou země, kterou pro připomenutí nosíme coby váhu existence v kapse. Ale tato faktičnost “našeho sdíleného mediálního světa”, našeho vždy pravého kapesního úhlu pohledu, bohužel nepřináší kýženou jistotu, a je naopak zdrojem životního stresu a existenciální frustrace.”

Speaking of the devil, Financial Times Magazine i Le Monde se shodli na tom, že ve světě, kde pozornost je nejcennějším platidlem, prostor nedají právě těm, kdo po něm nejvíce touží: teroristům. Možná je čas tuhle taktiku aplikovat na osobní životy (a bulvár).