- Chceš něco přivézt? 

- Ne, nic nepotřebuju.

Od kdy jsme mezi chtít a potřebovat postavili rovnítka? Proč jsou to najednou synonyma? Proč jsme se dobrovolně vzdali aspirace za něčím větším, než jsou základní podmínky pro přežití?

Mojí bublinou teď otřásá pojem Minimum Loveable Product jako nahrazení dříve upřednostňovaného Minimum Viable Product. MVP je totiž osekanou verzí světa: piškotový dort bez polevy, svíček a šlehačky. Možná zasytí hlad, ale nezbude po něm vzpomínka. Na rozdíl od po MLP: malé pralince s ganache náplní a citrónovou kůrou navrchu.

Belgičané se stali experty na Minimum Lovable Product. Nemají ambice ovládnout svět, ani přesvědčit vás, že chcete zůstat navždy. Ale ten čas, co v Bruselu, Antwerpách nebo kdekoliv jinde, strávíte, se pokusí zaplnit malými radostmi. Barevnými makronkami, co se rozplynou na jazyku stejně jako úsměv frankofonního prodavače. Obchody, které vypadly z brand manuálu, co teprve vyjde. Parky, co se hodí pro psy, pikniky i svatby. Graffiti, co by si ráda vystavila i Tvoje máma. Nebem, co mění odstín z růžové na modrou a zpět a dává všem fotkám filtr mileniální melancholie.   

Brusel nepotřebujete, ale chcete. Stejně jako boty, wafle nebo dávku nicnedělání. Tak vezu domů kufr plný zbytečností, co nejsou zbytečné. Protože mi na chvíli umožnily přemýšlet v tom, jaké by to bylo si uspořádat život kolem slovesa chtít.

Fotky jsou jako obvykle na Instagramu: #bruseljelaska.