Nasbírala jsem tenhle festival víc knižních hrdinů, než kdy budu potřebovat. Holky, co si udělaly IG-friendly piknik v parku na Hlaváku. White trash rodinka s diskusí k jakému typu džínů se nejvíc hodí Crocsy. Baťůžkářky, co popíjejí v Becheru v mini s aspirací dnes ve stanu nespat. Metalák, co doprovázel babičku. Pár těsně po maturitě, co plánoval na kolonádě svatbu.

A také jsem uprostřed toho davu neustále nacházela mladší verze sama sebe.

Jezdím do Varů už od sedmnácti a pamatuju si, jak jsme s holkama šetřily na ten jeden noční párek v rohlíku na cestě do stanového městečka. Dva měsíce dopředu jsem plánovala outfity, aby mi pak došlo, že vyndavat podpatky z krosny je bizár i na mě. A tak jsem jenom seděla v parku a snila o tom, že jednou budu ta holka, co se má ve Varech časopisově hezky.

V normálním životě ti málokdy dojde, jak moc jsi daleko. Daleko od VIP večírku, červeného koberce se šaty z Elle beauty lounge a vína v Puppu. Ale tady to máš každý den na očích. V sedmnácti i ve třiceti.

A chceš to strašně moc do chvíle, než to dostaneš. Tenhle rok mi konečně došlo, že jsem si všechno, co jsem tak moc tehdy chtěla, za ty roky odškrtla. Šaty od Polanky a skvělý vlasy na večírek. Premiéra a afterparty v Bokovce. Hotel se zlatými balustrádami a prosecco v parku po ránu. Je to časopisobě nejlepší do tý doby, než je to realita. Protože ta nikdy nemá bezchybný filtry.

Svýmu mladšímu já bych hrozně ráda řekla, že většina šatů je v sample size. A víno bolí po ránu, ať je jakýkoliv. A je lepší kluk, co s tebou bude spát v tělocvičně než jenom v Puppu a jinak ne.

Seděli jsme v Thermalu a pozorovali, co má kdo na sobě. A byl to zase jeden z těch momentů, kdy mi došlo, jak moc jsem alergická na módní policii, trendové fashion blogerky a nacismus, co se vydává za módičku. Protože spoustě lidí to tam strašně moc slušelo! I když byli daleko od hledáčku street style fotografů i hypu.

Slušelo jim to, protože si vybrali, co jim sedne. Co sluší jejich prsům a břichu. Co nasvicuje podporuje jejich vibe. Co znamená, že jim v sále i venku bude dobře. A budou šťastní sami se sebou.

Slušelo jim to tak moc, že jsem na chvíli zatoužila po ledvince kolem pasu. Hot pants s boho třásněmi. A lila obleku. Tak moc, že jsem na chvíli zapomněla na to, co sluší mě.

Stejně jako mám občas tendence uprostřed honby za tím, aby to bylo časopisově hezké, zapomenout na to, co mi dělá dobře. Vynechat večírek a jíst klobásu rukama. Sedět v trávě a odejít z filmu. Číst knížky na ex a jezdit vlakem. KVIFF vynechat.  

Jsem poslední dobou možná smutnější, unavenější a pragmatičtější než jsem kdy byla. A také méně zklamaná z perfektních světů, které nikdy nenastaly. Už vím, že princ na bílém koni není. A perfektní práce a kabelka také ne. Jako to nikdy nebude takový, jaký si to vysníš. Ale to neznamená, že to nebude (dost) dobrý.  

Moje terapeutka říká, že good enough znamená, že uděláš o trochu víc dobrých rozhodnutí než těch špatných. A to je kam má smysl aspirovat. Věřit, že teď a tady jsi, protože jsi udělala to nejlepší možné rozhodnutí, co jsi v dané situaci mohla.

Napsala jsem si nedávno do profilu, že Jsem přestala věřit na jednorožce a začala místo toho věřit v sebe. Mluvím tak víc o tom, co chci a co cítím. A také po tom sahám: neodbývám se už nejoblíbenější českou větou “Uvidíme…” Aspoň si to někdy myslím.