Už jsi ty dobře míněný rady někdy slyšel. Naposled nejpozději včera.

Musíš mít plán a vizi, jít si za tím hlava nehlava, nemyslet na nic jiného. Že prý nemáš koukat kolem sebe, jen si jít za svým. Makat na tom, určit si priority a osekat všechno ostatní. Citovat Jobse, žít Muska a hackovat sebe. Zavřít se na tisíc západů a nevyjít ven, dokud to nebude. Fokus, děvče!

Tak jo. Tak jdeš, píšeš a nespíš. 

A pak jsi taky slyšel, že holky většinou otěhotní, když adoptují. Že s klukem, na kterýho máš crush deset let, se chodí jenom ve filmu. Že když osekáš všechno ostatní, přijdeš o kontext, příběhy, co můžeš vyprávět a nohy, na kterých můžeš stát. Že není třeba nic lámat přes koleno, dej tomu volný průběh, co se má stát, tak se stane, počkej a on to Vesmír nějak zařídí. Tao, děvče! 

Když to chceš tak to nejde. A ve chvíli, kdy přestaneš chtít, tak to dostaneš.

Kýváš a rozumíš tomuhle všemu. Jen to nezní jako adventní kalendář s přesně definovaným množstvím okýnek. Tak v paralýze analýzou neděláš na 100 % ani jedno. 

Na Letný teď najdeš víc slackline než stromů. Chodím kolem nich a přemýšlím o tom, že jsou metaforou k balancu mezi chtít a nechtít, výkonem a brandem, dobrem a rakvičkou.  Když kolem těch provazochodců postojíš, uvidíš je spadnout. Všimneš si, že málokdo přejde to lano celý. A rozhodně ne víckrát po sobě.

Také denně padám. A není divu: v kolotoči protichůdných a dobře míněných rad nejde nešlápnout do prázdna.

Měla bys vědět, co chceš a jít si za tím hlava nehlava. Ale hlavně u toho nikomu nešlápni na prsty.

Vymeť prach, ale moc ho po cestě nerozviř.

Naslouchej radám starších, neporuš historickou kontinuitu, mysli o tři kroky dopředu a jediný, co potřebuješ je účet na Musical.ly. 

Buď sama sebou, nenech si do toho mluvit. Feedback je dárek, nebuď zahleděná jen do sebe. Plný košík knížek od Melvila a hlavně čti beletrii. 

Žij sugar-, waste- a gluten-free a poslouchej svoje tělo, který ví, že nejkrásnější hranolky jsou ty nad ránem z Happy Meal domečku.

Všude dobře doma nejlíp a kdy už pojedeš na Erasmus. Sedávej panenko v koutě a proč tam ještě nejsi.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až začneš chápat agilní iterace (ahoj Adame). A tak si řekneš finální design nikdy neexistuje (ahoj Lukáši) a všechny rady do života jsou dobrý. Jen není třeba je brát tak moc vážně.

Protože dosáhnout dokonalosti by totiž doopravdy znamenalo jen konec celého příběhu. A jestli se něco naučíš, tak že nic nezlepšovat může jen Brad Pitt.

Protože jinak přijdeš o všechny kamarády, který mezitím zapomněli, že tě kdysi dávno místo buchet vybavili na cestu do světa radami ze self-help sekce.

Protože jinak se všechny ty rady se stávají další položkou na to-do listu. Na seznamu, co ještě musíš stihnout. To-dos, co Tě budí ze sna s intenzitou sebepoškozujících zářezů.  

Tak všechny dobře míněný rady, co dostaneš, schovej do krabice na horší časy. 

PS: Prý je teď těžké najít místo na (fyzio)terapii, protože se všichni rozhodli, že mají teď a tady ten čas všechno vyřešit. Ale jen do 31.8. paní doktorko, pak už zase musím mít bezbolestně jasno.