Dan F říkal, že nejlepší je stát se na takovýhle výletech do neznáma na chvíli Yes manem, a tak kývu na cokoliv, co se děje. Na Azorech říkali kluci v kavárně, jestli nechci brunch. A tak jsem o patro výš, u nich v obýváku jedla ty nejlepší vafle a seznamovala se. S fotografkou, co je tam na uměleckém stipendium, bývalým mariňákem, co se rozhodl se stát architektem, klukem, co utekl před hlukem Lisabonu doprostřed Atlantiku. V Portu se na ulici kluk ptal, jestli nevím, kde je bar. Stáli jsme chvíli nad Foursquare (saving my ass since 2009) a pak šli do baru spolu. Všechna ta setkání jsou jako úsečky - ohraničená krátkým časem bez naděje, že se z nich vyklube polopřímka, že si vyměníme Facebooky a budeme si psát. O to upřímnější jsou. Investiční bankéř říkal, jak moc se chce na všechno vykašlat a odstěhovat se zpátky do Kamerunu za rodiči. Stařičký farmář ze Sao Miguel mi vyprávěl, jak i po všech těch letech miluje svojí ženu a chce jí vzít na kafe do Porta. Holka ze Zlína, co tu studuje na Erasmu, byla nejsilnější, i protože mi připomínala mladší verzi sama sebe. “Změnila jsem se tady. Doma se jim to nelíbí. A nezajímá je, že ta změna je k lepšímu,”vyprávěla mi někde mezi letišti a já doufala, že se nenechá zlomit pod tíhou knedlíků, vypraných záclon a perfektních dcer. Ta přiznání vyskakovala, jak čertík z krabičky, aby je tam pak zase zavřeli a vrátili se zpátky k životům trochu na oko, trochu moc extrémním, trochu protože-se-to-tak-hodí-a-vlastně-to-asi-nejde-jinak.

Není divu, že když jim vyprávím já, že si tady léčím svoje vyhoření, všichni do jednoho chápavě pokyvují hlavou a přidávají se k zástupům mých kamarádů, pro které je tahle diagnóza denním chlebem. Pořád se snažím pobrat, jak je možné, že nám to přijde tak normální. Na škále mezi chřipkou a AIDS je vyhoření v mojí bublině rýma. Něco tak běžného, že už nikdo ani nezvedá obočí a jen všichni sypou historky, kolikrát tam byli a jak moc na dno si sáhli. Svoje první vyhoření jsem řešila kopou projektů vedle, jenom jsem energii přesměrovala. To poslední bylo jiné: celé dny jsem plakala, kupovala si cigarety (abych je pak hned šla zahodit) a hledala poslední výškrabky energie vstát z postele. Kolem bylo černo a bylo jedno, jestli to byla Popelka, práce, nebo vztahy. “Vánoce v retailu, co?” říkali lidé ze startupů a poplácávali mě po ramenou s mrknutí někdě mezi “I’ve been there” a “Až přijdou děti, bude to ještě horší.” Když jsi v něčem moc hluboko, máš pocit, že jsi v té studně úplně sám. A pak jak se začneš prokousávat na světlo, vidíš, že jsi se tam tísnil s kupou dalších. A najedou dáváš dohromady klub Anonymních workoholiků. Takových těch, co už schovávali vodku pod postel. Na to, jak je vyhoření v téhle bublině normální, je zvláštní, jak máme odvahu o něm mluvit jen šeptem. Navenek si vyprávíme příběhy o zkrachovalcích, co skočili v neziskovkách, nebo (“tomu neuvěříš, kámo”) se slepicemi na vesnici a kurzech arteterapie.  Pak po nocích googlujeme, jak z toho ven. A jestli tohle všechno vůbec nějaký Exit/Transit má.  

Bylo mi 24, pracovala jsem 16 hodin denně, protože strašně mě to baví/zrovna jsem se rozešla s klukem/v Brně se nic jinýho dělat nedá a zakládala jsem si důvody, proč později strávím skoro rok v nemocnici. Bylo mi 27 pracovala jsem 16 hodin denně, protože strašně mě to baví/tak to přece dělají všichni/beze mě se to zhroutí a Dave mi pravidelně promlouval do duše. A já nechápala ani slovo z toho, co mi říká. Je mi 32 a pravidelně se nachytám, jak používám úplně ty samé fráze, když mluvím na Lindu, Dana nebo studenty ze Zlína. Jsem ta chytrá holka s číslem na terapeuty a spoustou teorie, jen ta praxe mě občas dožene. Vánoce v retailu, že jo. 

Píšu si tu deník. V bodech, se šipkami a bublinami. Souvislý text mi nejde, kupím tu zážitky jeden na druhý jako bobříky. Čtu si ty náhodné poznámky a zaráží mě kontrast s realitou mého pražského života, ale one for all: “Zářivou pleť můžeš mít i bez make-upu. Neuvěřitelný.” 

Fotky z celého výletu jsou na Instagramu