Každý z nás má jedno veliké téma. Thea částo mluví o zpomalení. Momentech, ve kterých nabíráme energii. Chvílích, kdy se svět zastaví a my se konečně nadechneme. Pomalu a zhluboka. A není sama: všechny články, které v poslední době čtu, jsou právě o hledání (vnitřního) klidu, smíření a (tolik nenáviděném buzzzwordu) work-life balance.

O klidných barvách

Pantone každoročně zveřejní jedinou barvu. Takovou, která popisuje všechno, co se s naším světem děje v jediném tahu štětcem. Tento rok poprvé vydal dvě. Růžovou a modrou, které spojuje, že mluví o průzračnosti a klidu. Protože to ve světě, kde i papež mluví o třetí světové válce, potřebujeme nejvíc. 

“Rose Quartz, a light pink that Pantone says “is a persuasive yet gentle tone that conveys compassion and a sense of composure,” is paired with Serenity, a cool blue hue that, according to Pantone,“ comforts with a calming effect, bringing feelings of respite and relaxation even in turbulent times.”  

O vnitřním klidu bez alkoholu (a kofeinu)

Nepiju už skoro dva roky. A dělá mi ze života bludiště trapných sociálních situací. “Pojď na panáka, kočko!” “Narodil se mi syn, jdeme to zapít!” “Ty jo, dal bych si teď něco na uklidnění.” a dalších 363 momentů, co ročně zažijete. Naučila jsem se hodně věcí: dávat si virgin Mojito (a dolévat si ho vodou), lít hroznovou šťávu do skleničky na štopce, potají se domlouvat s barmanem, co mi nalije do panákové skleničky a hlavně důrazně vysvětlovat, že si opravdu, ale opravdu nedám. Ale není to nic osobního, kámo. Jen jsem ještě nepochopila, čím některé historicky zakódované věty nahradit. A nejsem sama: Tobias van Schneidervynechal alkohol i kávu na více než rok a kromě klidného spánku objevil i pocity asociální vykořeněnosti.

“Let’s go for a drink” is so engraved in our lives, because who says “Hey, let’s just meet up as sober people and talk about stuff” — Why the fuck would you do that? “Let’s get a drink” needs no explanation. It’s a thing, everyone knows what happens next.”

O klidu v legínách

Co znamená tepová frekvence pro optimální výkon jsem věděla už před desátými narozeninami. V šestnácti jsem za sebou měla trasu Tour de France (na kole), orientační běhy, sjezdy mezi brankami, MTB závody a nálepku někoho, kdo má šanci jednou nahradit Kateřinu Neumannovou. V sedmnácti přišla puberta a intelektuální odmítnutí něčeho tak podřadného jako jsou svaly: “I hated the gym. It had nothing I needed. No love. No help. No humor.” O tom, jak jedna žena strhaná životem objevila jógu a s ní i vnitřní klid, píše Parent co. Magazine.  

“By the time class started, I was already miserable. I wanted a popsicle. I wanted a margarita. I wanted a lot of things. Mostly, I wanted the class to be over.”

O ukolébání do klidu

Tak moc toužíme po klidných, perfektním světech, že ignorujeme všechny varovné signály, že to není tak růžové, jak by se mohlo stát. O tom, proč věříme sektám, sňatkovým podvodníkům a falšovaným obrazům, píší NY Times.

“Faced with incongruous evidence, you dismiss the evidence rather than the story.”

O posledních vzkazech, které nás nenechávají klidnými

Stejně magicky jako si pamatujeme poprvé, vytěsňujeme ty naposledy. Obvzlášť ty úplně běžné naposledy: když jsme naposledy spolu myli nádobí, když synovec naposledy spadl u pokusu se postavit, když jsi mi naposledy poslal WhatsApp. Nejsmutnější Tumblr poslední doby.

This is the last message I received from my boyfriend before he committed suicide, I’ll never forgive myself for not answering.

Pro uklidnění

Thea se mě v pravidelných intervalech ptá pořád na tu jednu samou otázku: “Co děláš pro zklidnění?” A já pokaždé odpovídám jinak, podle toho, v jaké životní situaci jsem. Jsou dny, co tvrdím, že časopisy jsou tím, co mi dává naději, že chytré a kvalitní věci, co potřebují čas, ještě nezmizely. Jindy, že si píšu ty malé momenty, které mě překvapily nebo udělaly radost. Někdy medituji. Hodně píšu. Fandím lidem, kteří jsou výjimeční. A kupuju dětem, co už dávno dětmi nejsou, houpačky.