Dostáváme léky, o jejichž vedlejších účincích nemáme ani páru. A nejen my, ani doktoři, kteří nám je předepisují. Ben Goldacre píše ve Zkorumpované farmacii o tom, jak giganti tají testy, co nevyšly dobře, a tak poslušně polykáme léky, které nepomáhají. A lékaři ani nemají šanci dohledat, kde je pravda. Bylo by jednoduché ukázat prstem na viníky všude kolem, kdyby to as always nezačínalo u nás.

Na začátku ledna jsem si rozbila koleno. I protože jsem poslední dva roky brala lék, který způsobuje ztrátu pevnosti vazů. Ne, že bych to věděla předem. Ne, že by na tom záleželo, když mi bylo opravdu zle a konsilium primářů kývalo souhlasně na otázku, zda tohle je ta nejlepší cesta.

Humira byl v roce 2016 nejprodávanější lék na světě, co vydělával 16 miliard dolarů ročně. Kromě Crohna zpomaluje ještě příznaky revmatu nebo pomáhá v boji proti těžkému akné. Tím, že tlumí imunitu. Přesvědčuje tělo, aby přestalo útočit samo na sebe a způsobovat si chronické záněty.

Kývla jsem na Humiru, protože už jsem chtěla být zpátky. Mít zase život. Chodit do práce a ne jen na záchod. I teď jsem odhodila ortézu o pár týdnů dříve, než mi ortopéd doporučil. Protože už jsem zase chtěla být zpátky. Chodit, létat, cvičit. Tak mám za sebou (s berlí) třicet kilometrů po kostkách v Neapoli, dalších dvacet v Amsterdamu a balím se do Afriky. Moje fyzioterapeutka koulí očima vždycky, když za ní zase dokulhám v bolestech.

Sabotuji svojí léčbu, protože je pro mě definicí nemoci. Zpomalením, vychýlením z normálu. Znakem, že je něco v nepořádku. A tak často kývám na rychlá řešení. Jsem jako fotbalisté, co si nechají dát injekce, jen aby už zase mohli na hřiště. Žene mě dopředu tlak, který jsem si ušila sama na sebe. 

Všechno počká, byla jedna z největších lekcí, co mi pan Crohn dal. Ale pravidelně jí, jako středoškolské fyzikální vzorečky, vytěsňuji. Koulím už dnes očima na kluky, co spí ve spacáku v kanceláři pod stolem, abych pak ve chvíli, kdy dojde na moje zdraví, udělala to samé. Polykám prášky, abych byla co nejrychleji v procesu, na obálce Top Ženy Česka a ne doma v degenerujícím nicnedělání.

Drtím sama sebe, protože to jinak neumím, obelhávám se pravidelně. Neumím to, protože to jinak ani umět nechci, je nejvyšší čas si přiznat. I dyslektici se mohou naučit cizí jazyk a holky prorazit skleněný stropy, vyprávím pravidelně, abych pak lhala o tom, že zpomalovat nejde.

Dala jsem si prvního ledna předsevzetí zpomalit, aby mě hned druhého odvezli do nemocnice. Náhody neexistují, tak si teď znovu připomínám, že dokud mi to všechno nedojde, bude Vesmír přitvrzovat v lekcích, co na mě posílá.

Ale možná to moje lekce vůbec o zpomalení vůbec být nemá. Možná mám pochopit, že je důležitější najít ve věcech míru. Nebýt rychlá ani pomalá. Prostě jen být.

Mám tendenci všechno táhnout do extrémů. Extrémy jsou totiž tím, co přináší instant gratification. Jsou to conversation starters. Ty nejvytíženější kariéry, ty nejtěžší sporty, ti nejmladší kluci - momenty, co stojí za zmínky. Věci, co si pamatuješ, co přináší změnu.

Ale tohle jsou přesně ty superúčinné léky, o kterých nic nevíme. Na první pohled ten nejlepší nápad. Ale v dlouhém běhu mají vedlejší účinky, které neumím odhadnout. Neprošly klinickými testy ani etickými komisemi. Ale zapíjím je jak na běžícím páse. Protože negují běh světa a zase dokazují, že jsem back on track.

Tak si v půlce února dávám nové předsevzetí. O tom, že se vzdám hledání (a dávkování) extrémů. I kdyby na papíře léčily akné i zlomený srdce.