Už skoro rok kopu kolem sebe a prskám: Já sama! Bydlet, cestovat, přemýšlet. Máma říká, že to byla jedna z mých prvních vět. Podle Bridgese kolem třicítky končíš s falešnou dospělostí, intuitivně se vracíš k začátkům a hledáš tam smysl před další etapou. Tou, kdy se staneš dospělým se vším všudy: dětmi, hypotékami a péčí o stárnoucí rodiče. Pod svícnem je největší tma, tak se stahuju do ústraní do velkých měst a pozoruju, co se láme ve mně i v druhých. Číšník/Hudebník/Třicátník, co mi dneska dával kafe mluvil, o tom, jak ekonomická krize přinesla nejistotu. “Na zaměstnání se nejde spolehnout, tak si nemůžu pořídit bydlení, ve kterém bych mohl mít rodinu. Tak ani žádnou neplánuji. I když bych chtěl.” Přisedli si k nám režisér a spisovatel a vyprávěli mi o tom, jak Airbnb zvedlo cenu nájmů v Lisabonu za rok o 100 %, a tak bydlí na vesnici. O tom, jak práce vlastně je (10% nezaměstnanost), ale jenom, když se staráš o turisty a přežíváš od brigády k brigádě. A tak necestují, sedí v kavárnách, kde pracují jejich kamarádi a instagramují svoje “perfektní” životy. Ta kavárna se jmenuje podle Malého prince a já si nad espressem uvědomila, že Exupéry napsal, že všichni vidíme ty samé hvězdy, jen je nevidíme stejně. Moje Sama je nejenom vyvrcholení jedné krize, ale podle tří portugalských kluků i záviděníhodná výsada. 

Posílala jsem Daveovi žraloka z Ocenária a napsal mi, že jsem sem evidentně odjela porazit svoje strachy, Ty ze žraloků, že budu na všechno úplně sama, teorii, že vždycky všechno musí mít plán A i B. Náhody neexistují a všechno, co se má stát se stane, tak se mi tu kupí (a řeší) ještě další děsy. Můj telefon funguje tak hodinu denně, takže bloudím, nefotím a nesdílím (tolik). A když se ztratíš vedle něčeho, co připomíná dálnici do Říčan, brzy Not all those who wander are lost ztratí romantický příběh pinterestového plakátku. Tak mluvím sama k sobě a říkám si To zvládneš. Zvládneš sama v noci potkat zvláštní pány, vybrat si z menu v portugalštině a si dojít vyprat do veřejné prádelny. Protože jenom když se tomu poddáš, začne všechno fungovat, tvrdí chytrá knížka, co mám s sebou. A tak holka v kavárně třetí den říká “You are not Portugese?”a já se tetelím štěstím, že se tohle všechno děje. 

Mluvím tady každý den ke svému stávkujícímu břichu a slibuju mu, že se polepším, jen ať mě ještě chvíli nechá jíst místní ryby a dorty. Tak se mnou pan Crohn udělal výměnný obchod: dá mi zabrat, ale za odměnu mi ukáže ta nejlepší místa (a naučí vyslovit banheiro). Květinářství, kde zřídili maličký coworking. Kavárnu, co otevřeli mladí umělci teprve minulý týden. Espresso bar, co vedou manželé už čtyřicet let. Centre for the Unknown, klinika, co určitě patří padouchům z Jamese Bonda. Concept Store, kde mají mladé portugalské návrháře i tenisky Y-3. Říkám Obrigado a doufám, že ještě chvíli tenhle výměnný obchod bude fungovat. 

Ale jsou momenty, kdy je mi tady strašně úzko. A ne v oblasti břicha. Na hotelové snídani, kam mě vzali kamarádi, která vypadá a (ne)chutná stejně po celém světě. Na blešáku a v Zaře, kde ležely tuny oblečení za Euro (a pot a slzy). Na vyhlídce nad městem, kde holky křičely Selfie stick buy a snily o lepší světě. Ernestine, moje domácí, průvodce i internet mě zapřisáhly, abych nevynechala jízdu historickou tramvají 28. Nezvládla jsem ani pět zastávek uprostřed velkých foťáků a Gore-texu. Turistů, kteří si odškrtávali ty samé kostely z -náctého století a sochy lidí, co nezajímají ani místní. Dan říkal, že nezvládám nápory turistů, protože jsem někde uprostřed toho nachozeného maratonu, vzala Lisabon za svůj. A teď ho chráním s vervou slepičí matky a telepaticky všem posílám zprávu o brownfieldech za městem, nádraží od Calatravy, chobotnicích a dortech s důchodci v Casa Brasíleira a představuju si, jak šťastnější by byli, kdyby šli tam, kam obvykle chodí doma: do galerie, na pivo, na fotbal. Domas kdysi dávno přijel do Prahy a vzal mě s sebou The best off-beaten Prague tour. Tak jsme šli na Židovskou čtvrtí a Václavákem a já si přála pochopit, proč ve mě rezonují úplně jiné příběhy, než ty o Kafkovi, které se Američanka na Segwayi snažila prodat partě Lotyšů. (Díky za Pragulic a podobné projekty.)

Dan F mi před odjezdem vyprávěl, že jednou za rok vždycky cestoval s jediným pravidlem: nic neplánovat. Tak nic neplánuju a možná právě proto jsem si tady odškrtla všechno z průvodce. Tao v praxi a důkaz, že i přes všechny frajerské check-iny na Swarmu zase tak moc off-beaten track nejsem.  

PS: Fotky jsou na Instagramu.