Projíždím svoji Twitter timeline směrem vzad a všímám si, kolik tweetů teď začíná slovem Normalize. 

Normalize feeling like shit.
Normalize forgetfulness. 
Normalize forgiving yourself 

Není to ale první vlna, kdy je Normalize #trending. Do běžné řeči se výraz pro "redefinition of modern discourse to allow extreme views to be considered normal" proboxoval už v roce 2016 poté, co byl Trump zvolen prezidentem. Stanfordský lingvista Arnold Zwicky vysvětluje, že viralita slovesa Normalize se pojí k šoku z nových pořádků: "It strikes people as genuinely useful. Useful because it refers to things that are newly of significance." 

Podle Kaiser Family Foundation polovina Američanů říká, že se karanténa podepsala na jejich mentálním zdraví. Nejistota, změny i ztráta sociálního kontaktu nás poslaly kolektivně do deprese. “A year into this pandemic, every single one of us is feeling weighed down, pent up, worn thin,” píše Ann Friedman.  A Honza Vojtko ve virálním podcastu Deníku N dodává: “Došly nám síly, i rezervy, ze kterých jsme ještě na podzim mohli čerpat.” A tak se nám Normalize vrátilo po pětiletce do tweetů i titulků jako soudtrack zoufalství z ročního pobytu mezi čtyřmi stěnami.

Školím už druhým rokem Design Thinking pro Grow with Google a na workshopech jsem potkala stovky studentů. Každý workshop se jich zeptám, co za problém by pomocí tohoto frameworku chtěli vyřešit. Nabízím nastavení logistiky, cenové strategie nebo produktovou pipeline. A oni neomylně sahají do úplně jiného soudku. 

Není workshop, kde neřešíme, jak rodiče mohou pracovat a současně se starat o děti. 

Není workshop, kde neřešíme, jak zůstat produktivní na home office a současně v kontaktu se zbytkem týmu. 

Není workshop, kde neřešíme, jak vysekat firmu z problémů a současně si uchovat mentální zdraví. 

Pod záminkou designové výzvy mě studenti pouští do bytů a do myšlenek. A já se setkávám s hrdiny řecko-římských bájí. Atlas, který nese na ramenou všechnu tíhu péče o tým, rodiče, prarodiče a hroutící se kamarády. Sisyfos, který se snaží dotáhnout na kopec work-life balance, inbox a dvě školní děti. Zeus, který se snaží managovat tým, stárnoucí rodiče i očekávání okolí. 

To, co dávalo smysl ještě na jaře, teď nedává smysl vůbec. Nastavili jsme si lockdown na cally se zapnutým videem, ideu, že se dá pracovat 24/7 a do toho se starat o rodinu. Vtloukli jsme si do hlavy myšlenku, že být sám je v pohodě, stejně jako nepolevit ve výkonnosti ani na minutu. Řekli jsme si, že nastavovat dlouhodobou strategii péči o zdraví zaměstnanců nemá smysl, protože je to za chvilku pryč. A teď na to dojíždíme.  

První karanténu jsem měla workshopy plné až po strop. Optimisticky naladění studenti mluvili o tom, jak se učí péct chleba, třídí skříně a tráví čas s rodinou. 

Druhou karanténu řídl počet zapnutých kamer a více jsme mluvili o tom, jak Design Thinking může pomoci zachránit firmy před krachem. 

V třetí vlně nikdo už nemá červenou rtěnku a půlka lidí ani nemaskuje, že do toho zkouší odbavit e-maily. A my máme plný inbox dotazů, jestli by nešlo zůstat jen na polovinu workshopu, protože děti pět hodin bez pozornosti nevydrží. 

Volali jsme si s Filipem a Hankou a spočítali jsme, že ten jarní lockdown trval ani ne šest týdnů. Co nám přišlo jako nekonečný příběh plný utrpení a odříkání, bylo plivnutím do vody oproti 52 týdnům, které přišly. (15. 3. 2020 startoval jarní lockdown. Happy anniversary, bejbe.) 

Jak píše Ann Friedman, stres nemusí být jenom plný inbox. Stresem se tento rok stal i náš obvykle podpůrný ekosystém. “The cumulative psychic toll of not seeing and hugging most of my loved ones, of doing without the travel and pastimes that bring me joy, the crushing sameness of the days, the worrying about the lives and livelihoods of others. For a full year.” 

Utrpení je snadnější, pokud má konec. A to jsme si na jaře mysleli, že má. Teď už si to nemyslí vůbec nikdo. Poslouchala jsem v The Daily, jak Biden slibuje, že každý dospělý Američan bude do konce května naočkovaný, ale také, že se objevily nové mutace rezistentní vůči očkování, upřímně jsem se do ranního kafe rozplakala. Protože mi došlo, že možná nejbližší večírek, na který se podívám, budou asi moje čtyřicátiny. A to je ještě hodně daleko. 

Nejvyšší čas normalizovat věci, které se na první pohled zdají jako slabost. A tak se vracím k Normalize tweetům. Ty se staly pokusy o návod, jak to přežít. Už ne ve zdraví. Jen přežít. Do doby než někdo zase zapne světlo na konci tunelu, co tahle vláda vypnula.

Normalize 15-minute calls.

Normalize calls without video.

Normalize calls just because you are a friend. 

Normalize calls without emailing about times when to do the call.

Normalize calls without small talk. 

Normalize booty calls but for intimacy. 

Normalize memos instead of meetings. 

Normalize not returning calls. And emails. 

Normalize therapy. 
Normalize finding your purpose in your 50s.

Normalize forgetfulness. 

Normalize leaving the house without a purpose. 

Normalize saying "I don't know." 

Normalize saying "no" without an explanation. 
Normalize ignoring ASAP.
Normalize doing nothing. Mid-day. Mid-week. Mid-year.

Normalize feeling like shit 52 weeks straight. 

Normalize any help you can get. Even if it means MrHotDog 4x times a week.

Normalize hating people and missing them at the same time. 
Normalize calling for help.  
Normalize having politicians who care.

Budu ráda za vaše tipy, co do seznamu přidat. 

Text vyšel jako součást mého osobního newsletteru.