Narodili jsme se do doby, která nás naučila věřit v to, že každý z nás je výjimečný. Věty začínáme slovem Já a jsme přesvědčeni, že cokoliv, co si myslíme i oblékáme je výsledkem unikátního rozpoložení v naší hlavě.

Ale jen ta část o unikátní DNA každého z nás, je pravda. Všechno ostatní, je výsledkem kontextu. I ta ledvinka, kterou mají někteří z vás položenou na židli vedle sebe. Oblečení, co vám doma visí, tam není, jen protože máte skvělý vkus. Trendy jsou výsledkem změn ve společnosti, odrazem politického dění a ekonomické situace. 

Každých dvacet let nosíme to samé. Ledvinky, boty na platformě a široká ramena se vrací do módy se stejnou periodicitou jako myšlenky, které za nimi stojí. Protože, co nosíme není shoda náhod, ale reflexe atmosféry, která hýbe světem kolem nás. 

Relaps bolesti

Esej Toma Wolfa v New York Magazine z roku 1976, která údajně vystihla sedmdesátá léta, vypráví o hemoroidech. Detailní popis bolesti konečníku v tisíci znacích. Příběh úspěšné ženy, byznysové femme fatale a jejím krvácejícím zadku. Metafora pro dobu, kdy rezignoval Nixon, Amerika zjistila, že ve Vietnamu bojovala několik let zbytečně a ropa byla víc než vědomí vlastní ceny. Metafora pro dobu, kdy všechno bylo tak nějak pain in the ass. 

Jsou dny, kdy mám pocit, že se tahle bolest vrátila. Trump kreslí fixkou svojí verzi pravdy, Brexit už popřel i sám sebe a malá holka ze Skandinávie je jedinou nadějí, co máme. Mluvila jsem nedávno na futurologické konferenci s holkou, která se živí tím, že vyváží inovace do zahraničí. „Jsem unavená, strašně unavená. Nemyslím si, že cokoliv kolem nás dává smysl,” mávla rukou směrem k naleštěným dronům, mikromobilitním řešením a influencerům a v té chvíli mluvila nejen za sebe. Na místě, kde se měl koncentrovat optimismus pro další roky, jsem našla jen další beznaděj.

To, co mělo přinášet naději, dnes selhává. “Jsme moc vyčerpaní na to, abychom se ptali na ty správné otázky a požadovali dobré odpovědi,” shrnul dnešní zeitgeist už v roce 1977 Greil Marcus v New York Times. A tak se vracíme k sobě. K věcem, které pomáhají uniknout realitě. A znovu žijeme příběhy, které už tady jednou byly. 

Já, drogy, sex a zase já

Na začátku roku 2018 přibylo do Oxfordského slovníku 240 nových slov. A 40 % začíná předponou self-. Sebe-. Sebeláska. Péče o sebe. Sebezlepšováky. Stali jsme se posedlí sami sebou. A jako generace posedlá svojí výjimečností, věříme, že je tomu tak v historii poprvé. 

Ale už Tom Wolfe tituloval svojí esej o 70.letech Me Generation. Vypráví v ní o generaci, která se stala tak sebestřednou, že “neměla žádný obrys”. Nic, co by lidé společně sdíleli. Narcistická posedlost soukromím a individuálním prožitkem vyústila v generaci, která hledala spirituální zážitky, drogy, sex a nevyhnutelně i terapii. 

V poslední době pročítám knížky a články o sedmdesátých letech a prožívám asistované déjá vu. Už proto, že při čtení koukám do obrazovky telefonu, kde mi sociální sítě servírují stejné příběhy, které jako by kopírovaly dobu před čtyřiceti lety. 

V roce 1976 vyšel bestseller Growing (Up) at 37 o hledání sama sebe skrz akupunkturu a terapii a Jerry Rubin se stal mluvčím Me Generation, která po optimismu šedesátých let hledala návod, kam teď. O 43 let později projíždím Instagram a věty se nezměnily ani o písmeno. Influenceři mi servírují zaručené rady, jak meditovat, kam se vydat na jógu a kde najít vnitřní klid.

Tam, kde se v sedmdesátých letech mluvilo o experimentech Billa Gatese s LSD a Klubu 54, dnes čtu rozhovory s lídry Silicon Valley i české startupové scény o tom, jak jim mikrodávkování MDMA zlepšuje výkon a kreativitu. A kokain prý obecně dělá lepším všechno, odpřísáhne většina mého okolí.
V roce 1972 vznikl Hustler, a pornokina a swingers večírky se dostaly do popředí. Tinder, seznamovací aplikace, spojená hlavně s nezávazným sexem, má dnes přes 100 milionů stažení a moji kamarádi začali žít v otevřených vztazích. You Me Her, seriál Netflixu o vztahu ve třech, už má za sebou čtvrtou sezónu a streamovací služba přidává další filmy a seriály se stejným tématem. New York Times vydaly tento rok celou sérii článků o různých modelech vztahů a letošním bestsellerem se stala knížka Lisy Taddeo Three Women, o sexuálním životě současných američanek. A ani jeden z příběhů není nic, co by konzervativní svět Václava Klause ml. nechalo chladným. 

Sebeláska zabíjí 

Definující slova sedmdesátek byly podle Wolfa komunikace a vztah A společně s nástupem sociálních sítí se nově dostala do popředí i o půl století později. Facebook kompletně redefinoval, co znamená slovo přítel a další služby, co znamená komunikace. A nejsou to jen nástroje a kanály. Od korporátních zasedání až po reality show se tyto pojmy vynořily v milionech různých opakování. Vztahy s klienty, komunikace se zákazníky, interní komunikace, musíme vztahu zapracovat na komunikaci. 

Ale staly se z nich fráze, které ztratily původní význam. Protože ve světě, kde věty začínáme slovem Já, se neodrážíme nikam dále. Fascinovaní sami sebou jsme zapomněli, že pro komunikaci a vztah jsou potřeba aspoň dva. A tak jsme se vztahy ztratili i vazby a kořeny.

Ze vztahů se staly transakce. A z komunikace proud zpráv, který pohřbívá jejich originální význam. Ztratili jsme to, na čem jsme jako společnost stáli. 

Mluvíme o vztazích, ale přemýšlíme v jednotném čísle. Posedlost sama sebou nás uvěznila ve věžích, do kterých nikdo jiný nemůže. Ve vší sebelásce už nezbyl prostor pro lásku, a tak dnes samota údajně zabíjí víc lidí než cigarety. 

Jak se léčí beznaděj

Každých dvacet let nosíme to samé. Protože, co nosíme není shoda náhod, ale reflexe atmosféry, která hýbe světem kolem nás. 

Zatímco tohle píšu, pozoruju demonstrace proti klimatické změně a vidím, že nastupující generace Z věty slovem Já nezačíná. A tak díky nim věřím, že za chvíli zase přijde do módy doba, kdy svět bude lepším místem k životu. Kdy jediným měřítkem úspěchu nebude osobní profit, ale lidskost. Jen než to nastane, roztaje ještě pár ledovců.

Jak se podle ženských časopisů léčí beznaděj? Nákupy. Tak mě omluvte, jdu si koupit novou ledvinku a zatnout zuby v očekávání doby, která myslí v My.

Celý článek vyšel v Deník N