Existují muži a ženy. Ale jsou to poslední měsíce a roky, které jako by znásobily počet žen v tomto tvrzení.

Ve světě kolem nás se ženy staly proměnnou. Jsou jako v reklamě na mýdlo Dove, která je ukazuje ve všech tvarech, barvách a názorech. V široké paletě a škále. Vyprávíme příběhy o ženách, které drží svět v otěžích. O ženách, které inspirují. O ženách, které díky #MeToo našly hlas, i o ženách, které konečně mohou vyjadřovat celou řadu emocí.

A pak tu jsou muži. Ti jako by v mediálním obraze zůstali konstantou. Kdysi nabrali obrys Donalda Trumpa či Harveyho Weinsteina a teď se ve veřejné debatě tenhle obrázek zuby nehty drží. Bílí heterosexuální muži, kteří moc dobře vědí, co mají ženy dělat s vajíčky (nechat si je oplodnit nebo uvařit) i s čímkoliv ostatním. Stali se agenty v Matrixu, kteří se schovávají za masku tradiční rodiny a kostkované košile. Stali se Muži s velkým M.

Startup s kufry Away navenek vyprávěl příběh o firmě, v níž každý touží pracovat. Ale realita byla úplně jiná. Jednou z ilustrací toxické firemní kultury bylo podle serveru The Verge, že manažerské pozice ve firmě zastávali jen „white cis men“ – bílí heterosexuální muži. Naopak mezi modrými límečky byla celá paleta příběhů: holky z Ivy League, zástupci LGBTQ komunity, lidé mnoha ras a vyznání. Kdokoliv jiný než Muži.

A nebylo to poprvé ani naposledy, kdy byl zápas jasně obsazený. Muži vs. zbytek světa. Navenek to vypadá, že jsme svědky války mnoha kmenů s jediným utlačovatelem: Mužem.

Muži s malým M 

Bouchám vzteky, jak moc si lžeme. Jak moc si děláme věci složitější, jen protože nebereme v potaz existenci černých labutí: mužů, kteří nenosí kostkované košile misogynních výroků.

Jako ženy vstupujeme do vztahů s automatickým povzdechem a přesvědčením, že debatu o platech, domácích pracích a ženách v politice ani nemá smysl začínat, protože přece víme, jak by skončila. Mávnutím rukou a doporučením jít se naučit svíčkovou. A přitom to vůbec nemusí být pravda. Jen v tom žijeme tak dlouho, že jsme zapomněly, že by to mohlo být jiné.

Zavádíme opatření vůči Mužům. A zapomínáme na kluky, kteří mezitím vyrostli v muže bez velkého M agresivní maskulinity. 

Milanovi je třicet, pracuje jako obchodník v technologické firmě, dlouho hrál na špičkové úrovni hokej, ví, kolik zvedne na benchpress, a jeho typem je křehká blondýna. Bylo by jednoduché ho klasifikovat jako Muže. Přeskočit možnost, že by tomu tak nemuselo být.

Milanovi je třicet a na nekonečný seznam otázek o tom, co si myslí o feminismu, jen nechápavě kroutí hlavou. „Proč by mi mělo vadit, že vydělává víc? Ani mě to nikdy nenapadlo. Budu mít radost z toho, že se jí daří.“ A s neochvějnou jistotou dodává, že být feminista je pro něj samozřejmost.

Feminista je totiž „osoba, která věří v sociální, politickou a ekonomickou rovnost pohlaví“, jak píše Chimamanda Ngozi Adichieová v knize We Should All Be Feminists. Je to označení, které s pohlavím, velmi ironicky, nesouvisí. Není vyhrazeno jen ženám. „Pro mě feminist(k)ou je někdo, kdo ví, že aktuálně ve světě existuje genderová nerovnost a že to musíme změnit k lepšímu. Musíme se chovat lépe, všichni bez výjimky, muži i ženy,“ dodává spisovatelka. Feminismus je vědomí nutnosti změny směrem k rovnoprávnosti bez ohledu na to, jakého pohlaví jsem se narodil(a).

Svaly? Ne, děkuji

Naprostá většina respondentů výzkumu, který provedl časopis GQ na konci minulého roku, si všimla, že nároky na to, jak se muži mají chovat, se za posledních deset let výrazně změnily. Stejně jako se změnili oni sami. Jen málo z nich už chce být „dominantní“ nebo „svalnatý“, ale přes 70 % z nich mluví o cti, respektu a úctě. Jak by řeklo HR oddělení, od hard skills jsme se posunuli k soft skills.

Nepozorovaně, tiše, bez velkých proklamací se z kluků kolem nás stali muži. „Samozřejmě že mluvím o emocích. Jsou to ty nejlepší konverzace, co mám,“ vypráví mi můj kolega Václav během oběda nad pho.

„O tom, kdo půjde na rodičovskou, jsme mluvili. Není to pro nás samozřejmé. I protože moje žena vydělává víc.“ Designér Vu dodává: „Ani jsem nepřemýšlel o tom, že bychom si domácí práce nedělili rovným dílem.“ A o pár dní rozčileně dodává kreativní ředitel agentury Michal: „Na #MeToo mi nejvíc vadilo to, jak zesměšňovali ty ženy, které vystoupily z davu a svěřily se.“ S každou další větou zadupávám koncept Muže hlouběji.

A s každým dalším rozhovorem dávám víc prostoru debatám, které údajně ani nemělo smysl začínat. O platech, domácích pracích a ženách v politice. O emocích, budoucnosti a feminismu. O tom, v jakém světě budeme jednou žít.

Make-up podle Billyho Idola 

Nepozorovaně, tiše, bez velkých proklamací se z kluků kolem nás stali muži. Ale ve veřejném prostoru stále chybí. Když minulý rok na podzim časopis GQ převzal nový šéfredaktor, jeden z jeho přátel se ironicky pousmál: „Skvělá doba, kdy dělat časák pro chlapy,“ a symbolicky kývl směrem k Mužům a jejich aférám.

Will Welch se ale „pravdou“ o Mužích ukolébat nenechal a spolehl se místo toho na data.

Články o tom, jak o sebe pečovat, mají na gq.com za poslední rok výrazně větší návštěvnost. GOOP Men nebo Mr.Porter, platformy, které mluví o mentálním zdraví, udržitelnosti a správném jídle, vydělávají stovky milionů dolarů ročně. A server Business of Fashion opakovaně ukazuje, že segment pánské módy roste výrazně rychleji než dámské.

A tak vznikl časopis, kde zpěvák Billy Idol mluví o tom, že tužku na oči používá v barvě lilku („nevypadáte tak unaveně“), Luka Sabatt, módní ikona generace Z, si nalakoval nehty a skladatel Pharrell Williams dojatě mluví o vztazích: k manželce i k planetě. Časopis díky tomu, že neskočil na vlak klišé o tom, že chlapy zajímají jen auta a nahotinky, prodal o mnoho výtisků víc než minulý rok.

Mluvit sám za sebe

Změnit věci kolem sebe vyžaduje energii. Ale tu často proklamacím, které nám připadají samozřejmé, nedáváme. Když Andrej Babiš mluvil v proslovu o tom, že „ženy šijí roušky“, rozdělily se moje sociální sítě na dva tábory. Na ty, kteří větu přešli bez jediného pozastavení, a na ty, kteří, jako Armáda, ukázali muže za šicím strojem.

Dát mužům prostor přepsat veřejnou debatu o Mužích vyžaduje energii se zastavit. Ale odměnou nám bude dospělost.

„Myslím, že mužem se stáváš, když přestaneš jít s davem. Když jsi sám za sebe a poprvé si uvědomíš tu roli,“ vysvětloval mi jednoho mrazivého dne skladatel Václav Rouček, který připravuje platformu pro muže, kteří se nebojí rozhovoru o emocích. A já se v myšlenkách vracela k přechodovým rituálům kmenů po celém světě. Často vysílají chlapce samotné do divočiny, aby se vrátili silnější. Ve chvíli, kdy přestanou, nebo nemohou naslouchat radám jiných, se z nich stanou muži.

Až ve chvíli, kdy myslíš sám za sebe, najdeš individuální příběh, který potom můžeš vykřičet do světa, prolomíš krunýř Muže. A dáš šanci klukům vyrůst v někoho, kdo ve chvíli, jako je tahle, šije bez rozpaků roušky.

Co znamená být chlapcem?

Existují muži a ženy. A každé pohlaví si zaslouží celou škálu příběhů, které o nich vyprávíme. V soukromí i na veřejnosti.

Bez těch veřejných příběhů ale nebudeme mít ty za zavřenými dveřmi. Podle výzkumu chlapců mezi 10 a 19 lety, který uskutečnil Plan International USA, mnoho z nich popisovalo mužnost jako připravenost na boj, vystupování bez emocí či absolutní kontrolu nad situací. Profil Muže, který znali z filmů. Svalnatou sexuální mašinu s povolením bouchat do věcí i lidí.

Ale ve chvíli, kdy se jich redaktorka The Atlantic Peggy Orensteinová ptala, co pro ně znamená být chlapcem, co na tom mají rádi, oněměli. Na rozdíl od dívek.

oslední roky jsme mluvili o dívkách a ženách. Silných, inspirativních a ve vedení. Snili jsme společně s holčičkami o tom, že mohou být astronautkami, matematičkami nebo ředitelkami. A ony se jimi postupně stávají. Na americké i české univerzity nastupuje více děvčat než chlapců a více jich i dostuduje. Počet žen ve vedení firem neustále roste, stejně jako ve veřejném prostoru.

Ale nemluvili jsme o chlapcích. A teď jim šanci dorůst v muže dlužíme. Protože jen tak se posuneme vpřed společně.

Ve světě, kde je feminismus vědomí nutnosti změny směrem k rovnoprávnosti bez ohledu na to, jakého pohlaví jsem se narodil(a), si muži zaslouží příběhy o silných, inspirativních a empatických hrdinech. O mužích na rodičovské dovolené a s taškou, ve které jsou vždy papírové kapesníky. Chci je vidět různorodé jako v reklamě na mýdlo Dove, s pleší, bříškem a korektorem na akné. V široké paletě a škále. Ne jen v kostičkované košili a pekáčem buchet na plotně i na břiše.

Text vyšel v Deník N.