Vždycky jsem si myslela, že mojí největší hnací silou jsem já sama. Dojít dál, uběhnou to rychleji, doskočit výš. A pak mi došlo, že si celou dobu lžu. Sama sobě ve výkonnostních tabulkách a tréninkových denících mažu řádky s motivací. Zakrývám oči před běžci, co udávají moje tempo a vyzývají mě na neustálý souboj za hranicí mých možností.

Vypsala jsem si všechno, čím jsem za posledních pár let byla a snažila se být. Už jsem u čísla padesát, vyprávěla mi T. v Místě a mě došlo, že je nejvyšší čas přiznat si, že majorita mého seznamu je prací někoho jiného. Ambicí mých Nemesis a ne mojí.

Každá ji máme. Nemesis, co tě jako mýtická postava nutí vydat se do míst, kde ti jde o život. Vábí tě opustit momenty, ve kterých je ti dobře. Láká tě vyplout na další misi, i když už jsi na konci sil. Je fata morgánou uprostřed Sahary, iluzí, která tě žene dopředu. A do záhuby. 

Není zlo mít sama na sebe vysoké nároky. Zlo je, když diesel, co tě žene dopředu, je někdo jiný.

Holka, co má už od střední lepší známky, zajímavější myšlenky a <3. Stalkuji po nocích její sociální sítě se stejnou kombinací zápalu a hrůzy jako lezeš klukovi, co tě podvádí, do telefonu. Tlačítko Subscribe mám odkliknuté asi tak odjakživa a pokaždé, když mi pošle zprávu, přemýšlím, který z mých snů už si splnila. Knížka? Check. Vlastní značka? Check. Miminko? Check.

Pořád se dotahuji, ale už jsem na hraně sil. Přivádí mě na kapačky ze samé hrůzy, že můj vysněný projekt spustí dříve než já a lépe. Že pokud to nezvládám, tak jí by to šlo levou zadní. Že pokud já plivu krev, ona by se ještě ani nezačala potit. Žene mě dopředu paralýza paranoiou. A tak žiji momenty, které si vysnil někdo jiný.

I jedna taková Nemesis by mě dokázala vyčerpat. Ale jako holka, co chce dojít dál, uběhnou to rychleji, doskočit výš, jich mám víc. Sleduji je z povzdálí a soutěžím s nimi ve všech disciplínách, do kterých se přihlásily. A prohrávám. S nimi a hlavně sama se sebou. Protože už mi došlo nemohu excelovat ve všem naráz. Nemohu mít všechno souběžně. Trvalý pobyt na třech místech ještě na úřadech nezavedli. Stejně jako alternativní reality. 

Pokusy žít oxymorón IRL mě dohánějí do pasivního bezčasí. Do chvil, kdy stojím na místě. Vlastně jen ležím a myslím si, že celá Olympiáda nemá smysl. A tak pak už nemám energii účastnit se ani svých vlastních disciplín. Těch, ve kterých vítězím, aniž by mě hnalo dopředu cokoliv jiného.

Tak se teď vracím k diskusím o pravdě. Vůči sobě. A pláču na tím, kolik času jsem ztratila tím, že jsem se hlásila, do každého přeboru v okolí. Ne pro radost, ale pro výhru. Nad ní.  

Ležela jsem dva dny v posteli a zase mi bylo bídně. Kdysi bych vzdala všechno a pak zase začínala odznovu. Teď jsem si slíbila, že se Olympiády nevzdám. Jen se přihlásím pouze do některých disciplín. I to už je pro jednu holku víc než dost. 

PS:

Myslíš, že jsem něčí Nemesis?, ptala jsem se T. s hrůzou.

You bet. Napiš o tom článek a uvidíš.