S Jakubem jsme do sebe po letech vrazili na konferenci o stáří a mluvili o tom, jak bychom naše stárnutí nevyměnili ani za ten pevnější zadek a naivnější pohled na svět, co jsme pár let zpět měli.

Celé dospívání chceme být starší, mluvíme ve větách, co začínají až. Až budu mít řidičák, až mi prodají pivo v obchodě, až budu vydělávat tolik, že budu bydlet sama. Jak stárneš, uvědomuješ si čím dál více, že ta až, co jsi měl v plánu, ti tolik život nezměnila jako ta, se kterými jsi vůbec nepočítal. Až budu umět říct, co chci a stát si za tím. Až budu umět říct, co chci a být OK, když se to změní. Až se nebudu bát ozvat. Až se nebudu bát, že se mi někdo ozve. Až pochopím, že otázka, není nejistota, ale ujištění.

Ta až, co přišla jen tak mimochodem, jsou ale ironicky o mnoho lepší než pivo s řidičákem v jednom (říká holka, co nemá řidičák a je abstinent, ehm). Jsou to ta až, která se splnila po cestě, co mi dala závorky jistoty, ve kterých se moje momentální strachy odehrávají. Když jsme dnes mluvili s důchodci, pochopila jsem, že postupně ty závorky budou uzavřenější a méně proměnné. Ty složité kvadratické rovnice se najednou vyškrtají do Dobra, Lásky a Štěstí. “Dobře se vysrat,” shrnul moje teorie jeden přítomný dědeček.     

S každým rokem navíc teď pozoruji svoje vrásky v zrcadle a jsem vděčná, že to přehrávání vzad nefunguje. Že už nemusím chodit v šatech z New Yorkeru a počítat tři dny, než smím odepsat na zprávu. Že rozpoznám, když se mi někdo líbí, ale není to jediný deníkový zápis za ten den. Že si uvědomuji, že moje impulsivní chování má nějaké dopady, a přemýšlím o nich. Říkám si pokaždé, když zjistím, že něco nefunguje jako kdysi.   

Obědvaly jsme se se dvěma staršími dámami a mluvily o vztazích, o našich klucích. “Těch prvních deset let je nejtěžších, pak už to jde samo,” prohlásila jedna z nich zkušeně a mě došlo, že perspektiva, se kterou se teď koukám na svět, je pouze fragmentem budoucích pohledů. Pořád ještě nemám Linkedin tak dlouhý a vrásky tak hluboké, abych mohla říct, že něco je, bylo a bude dobré. Ale ani špatné. A to mi dává vnitřní klid.

Zamilovanost do stáří by tomu všemu mohla dát happy end. Jen jsem dneska po workshopech se seniory pochopila, že tohle se v jeden moment radikálně změní. Otočí o 180°. Chceme být celou dobu starší a pak najednou vůbec. Najednou chceš cokoliv jiného než stáří. I klidně nebýt vůbec.

Když mluvíme o konci, mluvíme o tom, že by měl nastat ve správný čas. Což je jen zkratka pro včas. Kairos je nepřeložitelné slovo pro moment, kdy se všechny okolnosti sejdou správně. A já bych si přála, aby moje stáří a pak i konec mohly být synonymem pro kairos. Moment, kdy horizontála, vertikála, kontext i podres byly správně.

Ptala jsem všech řečníků, jaké by si přáli stáří a všichni jen reflektovali svoje touhy, které mají teď. CEO technologické firmy si přeje cestovat skrz virtuální realitu. Sociální pedagog si představuje, jak bude pomáhat s hlídáním vnoučat. A tak tu logiku přání vztahuji na sebe a doufám, že ten můj vysněný kairos na stará kolena odráží i to, kam mířím teď a tady.