Zkusíš říct ten vtip hlubokým hlasem, zkusíš ten názor říct v pauze mezi nádechy třídního šaška, zkusíš si sednout do čela stolu a pořád nic nepomáhá. Je mi přes třicet, místo na lyžák jezdím na teambuildingy, offsity a konference, mám ty nejvíc vyhypované tenisky ve své sociální bublině, pečlivě čtu super.cz i Financial Times, abych rozuměla všemu, co se ve světě děje a po večerech zkouším meditovat. A pořád se nepřestávám cítit jako outsider. Nějak to vždycky nezvládnu: na večírku nepiju, nerada se objímám, na offsitu jdu spát jako první a na Tinderu se zeptám na válku v Sýrii. Na jednání nedokážu překřičet svoje kolegy a filmy, které jsem viděla v poslední době jsou hluboko pod průměrem 6 na IMDB (nebo se tak aspoň všichni kolem stolu tváří). I když ten den všechno dopadá na první pohled dobře, pořád někde v koutě čekám, že mě Regina George vykáže do kouta. A tak jen přemýšlím, jestli se všichni kolem stolu jako cool girls jen tváří, nebo jimi doopravdy jsou.

Na střední škole Ti říkali, že pak se to zlomí, potom nebude vadit, že máš pět dioptrií a žádnýho kluka. Z gymnázia jsem teď pryč déle, než jsem tam studovala a stále to pokračuje. Čtu o amplifikaci názorů v administrativě Baracka Obamy, zakládám všechna možná hnutí a snažím se najít sílu přesvědčít sama sebe, že už outsider nejsem. A potom vyhraje americké volby psychopat, co všechny překřičel, nad holkou, co nebyla nikdy moc cool a já jdu zase plakat do postele.

Bylo mi dvanáct, když mě šikanovaly tři spolužačky. Od té doby nevěřím řečem o malých andílcích a ty holky už nikdy nechci potkat. Mohla jsem tehdy odejít ze školy a začít někde jinde s čistým štítem. Ale to by znamenalo pro můj budoucí život, že nade mnou vyhrál někdo, kdo na to nikdy neměl právo. Barack Obama řekl: “The best way to not feel hopeless is to get up and do something,” tak jdu zase čelit své neschopnosti vyprávět vtipy, protože chci mít tu nejlepší možnou odpověď na to, co jsem dělala, když svět hořel.