Věnovala jsem všechny svoje papírový kapesníky holce, co se v tu chvíli na břehu řeky Liffey rozcházela s klukem. I kdyby už nic jiného nevyšlo, tak tenhle výlet do Dublinu měl smysl.

Clayton Chistensen se ptá How will you measure your life. A rovnou si odpovídá, že ty metriky, které máme hledat, jsou dopad na konkrétní lidské osudy. Ne ty velké změny, ale malé akce, které se efektem motýlích křídel rozvinou ke světovému míru.

Můj mladší brácha se stal vůdcem studentské revoluce a já častěji než kdy jindy dostávám otázku, kdo jsou naši rodiče, že jsme oba skončili jako aktivisté. Není to kdo, ale jak. Není to vzdělání, rok narození, ani kolik peněz jsme měli na účtu před revolucí a po ní. Ale jaké otázky, hranice a vize, které jsme dostávali jako předkrm i dezert.

Laszlo Bock v knížce Work Rules vypráví, že všechno začíná tím prvním příběhem. Ten hraje určující roli mnohem dříve, než to doopravdy začalo. Jsou to Romulus a Remus odkojení vlčicí, Larry Paige a Sergey Brin a jejich Montessori školky. A také můj táta, který nás pochválil za každý pokus vymknout se pravidlům a moje máma, která dělá dodnes, co považuje za správné, ne tolik už za populární. Ty první příběhy se odehrávají daleko před CV, dlouho před tím, co se obvykle vypráví v na pohovoru i v rozhovoru. A přitom jsou to ty momenty, které zadělaly na piškot, ze které jsme upečení. Motýlí křídla, která spustila svoje vibrace právě tehdy. Kdysi dávno.
 

Dostala jsem včera otázku na svůj největší úspěch a uvědomila jsem si, že nemá nic společného s Linkedinem, černými čísly a oceněními. Mám totiž podezření, že o tom, co se mi povedlo doopravdy nejvíc, se nikdy nedozvím.

Stejně jako lidé, co mě změnili nejvíc, ani dodnes netuší, co ten jediný detail, moment a akt pro mě znamenal. Profesorka, která zavedla dvojité známkování, aby moje dyslexie neměla nic společného s kvalitou příběhu. Kluk, co přišel na moje první školení sociálních sítí v historii a při odchodu zamumlal Díky. Táborový vedoucí, co mi ve čtrnácti vzal jointa z ruky a poslal mě čistit latríny. Primář, co řekl Když máš koule Ty, tak je budu mít i já, a překopal mi léčbu. Petr, když mi kdysi dávno v Brně řekl, že už nemám být taková kráva. Nebyli to lidé, ale momenty, které ze mě udělaly to, čím dnes jsem.

Paul se mě dneska ptal na to, jak motivovat tým. A mě došlo, že možná se to v knížkách dělá skrz mrkve, targety a rozhovory. Ale doopravdy se láme chleba ve chvílích, kdy Tě nikdo nevidí.  Protože to s jakým úmyslem mrkev pěstuješ z ní teprve dělá to, co táhne tým dopředu. Neexistuje univerzální návod na motivaci, kromě upřímného zájmu. Zájmu, který máš mimo tabulky, kancelář i povinnosti. Lidskost, kterou se zájem demonstruje. Potají a targetům navzdory. Všechno ostatní jsou jen podružné dekorace.

Overachiever je označení, které mezi jiným znamená, že to přeháníš. Že to táhneš přes hranu, někam, kam už to vůbec není potřeba. A přitom je to něco, co bych jednou chtěla mít na vizitce. Toužím být overachiever neviditelných dopadů, smyslupných akcí, o kterých se nikdo nedozví. Overachiever of kindness. Protože jenom tak to všechno dávalo smysl.