Pinterestový životy

Plakala jsem Honzovi na rameni, že můj byt stále nevypadá jako ty na Pinterestu a on mi do WhatsApp napsal tu nejlepší radu: “Vyfoť si ho, prožeň Photoshopem a pak tak vypadat bude.” #Protip: VSCO stačí a v ušetřeném čase si pusť Black Mirror s03e01 a zpytuj svědomí.

Dan se pravidelně kouká na fotky v telefonu a říká: “Tahle se mi do feedu nehodí.” Někdy si myslím, že se mu tam nehodí jeho život. A tak vytahuje půl roku staré fotky a doplňuje černobílou mozaiku, která má potvrdit, že je ten kluk s tím životem, co chce(š) mít. 

Nereálné je teď tak realistické, že Burberry vytvořilo trailer na film, co neexistuje,  moji kamarádi si namluvili, že mít psa znamená stát se rodičem, vztahy jezdíme testovat do IKEA a nakašírované štěstí na Facebooku  potom zakryje pravdu z traumatu i během soudního přelíčení.   

Mediocre is the new black

Ve Zlíně se mě studenti ptali na recept na úspěch. A já si uvědomila, že kdybych se mohla vrátit těch několik let zpátky, nevybrala bych si, s tím, co vím dnes, (skoro)smrtelné přesčasy, vysoké Klout skóre a chytrou zkratku na vizitce. Vybrala bych si to, co opakují lidé na smrtelné posteli: veliký stůl s hlaholící rodinou kolem něj, zdravá střeva a absenci diskusí o střídavé péči. Vybrala bych si něco, co na první pohled vypadá jako průměr a řekla bych Fuck you.  PS: Adéla mi pak později v Praze mezi kojením s vševědoucím úšklebkem řekla: “To si jenom myslíš do tý doby než se Ti to stane.”

Celá moje sociální bublina fascinovaná realitou všedního dne sdílela příběh o plavkyni, co tvrdou prací bojuje sama se sebou i časomírou a o tesaři, co shání knížku od Drtikola: “Cítím práci na svých rukou, svaly se pohybují a čúrky potu mi stékají po zádech. Dýchám z plných plic. Občas se zastavím a pokochám se. Máme se ale dobře, zní mi v uších.” Chceme také #zažítvěci, pot a slzy mimo Google AdWords. Thea šije, Dave chodí po večerech na učňák vařit pivo a já se přihlásila na svářečský kurz. Nehledám obsah na Snapchat, ani historku, hledám realitu, které se mohu dotknout, lajk, který dám sama sobě, přiblížení se “štěstí z bytí,” jak říká pan tesař.

Digitální detox

Byli jsme s Honzou na Signal Festivalu a on mě chvíli zamyšleně pozoroval a pak se vážně zeptal, proč si to nefotím na InstaStories. Zamumlala jsem něco o digitálním detoxu, než, abych vysvětlovala, že mám život, co na sociálních sítích něžiju.  Jan mi vyprávěl o průzkumu, který zjistil, že od určité úrovně známosti nemáš možnost rozšiřovat svůj sociální okruh. Protože lidé, se kterými se seznámíš, už na tebe mají názor udělaný a stálo by tě moc energie přesvědčit je o opaku.  A tak stojíš uprostřed konference a lidé, které vidíš možná podruhé v životě, ti vypráví, co jsi dělal včera, jak se máš v práci a ty jen kýveš. Proto se teď každého social media ninjy ptám na to, co na svoje sociální sítě nedává. Na kynuté buchty, co ti zkazí image kariérní mrchy i deprese, která se nosí jen úspěšně překonaná. 

Jednou za půl roku přijde Láďa s napůl ironickým nápadem, že spustíme ne-kampaň. Prostě nebudeme měsíc, dva inzerovat. A to bude přece ta nejlepší reklama, dárek pro zákazníky bombardované akčními nabídkami, ukázka, že to děláme jinak. A stejné je to s emigrací ze sociálních sítí: sníme o ní, ale ve chvíli, kdy je opustíme, tak nemáme, kam napsat, že jsme to udělali. 

Dalai Lama v NY Times píše, že náš největší strach je, že nás nikdo nebude potřebovat. Wittgenstein tvrdí, že pokud něco neumíme pojmenovat, tak to neexistuje. Moderní verzí této teze  se stalo, že pokud se o vás neví, nemůže vás nikdo potřebovat. Tak (ne)vědomky opečováváme naše vlastní virtuální značky a sníme o bytech, co vypadají jako na Pinterestu.