Už od momentu, co jsem ještě na střední škole dostala první zahraniční stipendium do německého Bonnu, to probíhá stejně. Kromě obrovské radosti mě před odjezdem oblévá studený pot. Introvertní Pavlína dostane teplotu a hodlá zůstat doma, než aby procházela utrpením představování, spolubydlících, objetí, panáků a půlnoční flašky (double meaning intended). Socializace mi nejde. V hotelových pokojích dělám nepořádek, v noci smrkám, nemám ráda objetí od cizích lidí a neberu drogy. V neznámých prostředích mlčím a unikám při první možné příležitosti. Jsem pozorovatelem, který zkouší zůstat za startovních čarou definic, kdo je blondýna, sporťák a geek tohoto zájezdu.

Ale v dříve či později to nevyhnutelně přijde: So what is your story?

Odjet na Erasmus & co Ti dává možnost vytvořit si úplně novou identitu, Přepsat bio. Sbalit jehly, push-upky a přezdívku Sugar a nechat za sebou nános intelektuálního smogu. Restartovat sám sebe, protože můžeš. Protože je to osvobozující. Spy movie a Princess Diaries v jednom.

Startupovou verzí odpovědi na So what is your story? je elevator pitch. Třicetivteřinová prezentace identity navržená tak, aby zaujala a získala Ti tak investici ve formě případného přátelství na několik dalších dní.

Na larpových rolích je osvobozující, že je po víkendu odložíš. Ale pokud důvod, proč si na YTILI balím kufr in the first place je, že hledám kontinuitu, a přepsat si bio na Sugar, znamená, že už se pokračování předem vzdám.

S Katkou tu tak vedeme debaty, jestli je Cancer survivor víc než Harvard grad. A jestli měníš pitch svého příběhu v závislosti na cílové skupině příjemce, nebo máš zůstat konzistentní v tom, kým jsi a proč.

Tak dumám nad nemožností vecpat všechny svoje identity do dvou vět, 140 znaků a jednoho úsměvu. A která z nich mě definuje natolik, že si zaslouží být první.

Chimamanda Ngozi Adichie píše v Dear Ijeawele: A Feminist Manifesto in Fifteen Suggestions, že Hillary Clinton během kampaně uváděla v bio na Twitteru jako první Wife a až potom všechno ostatní. Na rozdíl od Billa, který si Husband nechal až někde ke konci. Náhoda? Nemyslím si. To, co zvolíme (nejen) na začátek definuje nás, ale i celý ekosystém, ve kterém se pohybujeme.

Pozoruji, co naše pitche říkají o nás. Že jsme se naučili prezentovat se v číslech a úspěších a ztratili po cestě příběh. Že jsme se naučili nechat soukromí na spořiči telefonu a mluvit jen o práci a projektech. Že to nejlepší na nás se do třiceti vteřin nevejde.

Zkouším nenacvičovat, nedesignovat a neanalyzovat sama sebe. Přiznat bez okolků, že chodím spát brzo, nepiju panáky a mám doma kluka. Což je bizardní checklist, který spolehlivě zaručí, že rozhodně nebudu ta nejvíc cool holka výletu. Ale otevře cestu k lidem, kteří to mají stejně.

Tak snídám s klukem z Islandu, co má one-man space program. Chodím na procházku se zamlklým CTO technologického startupu. A v posilovně sdílím ticho s klukem, co má peace-making business na Kypru. Nechtějí se se mnou objímat ani při odjezdu a naše WhatsApp skupina má míň příspěvků než je dílů Star Wars.

Radka by řekla, že je to autentické. Já myslím, že nezapírat se, je jediná správná cesta.

Potkali jsme se s Petrem na konferenci a říkal, že u nich ve firmě je jako Ronaldo: nasazují ho tam, co je třeba, protože umí hrát všechny pozice. Dan občas říká, že jsem jako Zlatan Ibramovič. Jen moje nafoukanost mizí přesně ve chvíli, kdy odjedu na Erasmus & co. Už protože být za Zlatana v týmu, kde hraje Messi, Pelé a Rosický (bez zranění), znamená, že už nemáš místo v základní sestavě automaticky.

Slečna double PhD from Berkeley, pán evropský Forbes 30 pod 30 ve 23 a já koktám něco o tom, že dobře peču. Umím zářit na potkání, ale najednou se můj Zlatan vibe schoval do šaten.

Na hvězdých týmech je skvělé, že Tě rychle naučí definovat svojí roli. Už nemůžeš být geniální ve všem (Zlatan by se mnou tady nesouhlasil), ale musíš rychle najít, co Tě odděluje od zbytku. Tak vstáváš v šest, kopeš na bránu i v neděli a doufáš, že dříve než začne Mistrovství, objevíš svůj talent, který Tě dostane do základní sestavy.

A magie supertýmových setkání je v tom, že dříve nebo později se to stane. I've never met anyone, who…, začíná magická věta, která určí Tvojí výjimečnost právě v téhle partě. Talent, který určí na jaké pozici a v jaké minutě zápasu Tě trenér nasadí. Pověst, která se dá shrnout do třiceti vteřin, 140 znaků a úsměvu.    

A co za větu si z YTILI odvážím? I've never met anyone, who is passionately interested in so many fields. Tak díky GG, rozhodně to vyřešilo mojí aktuální rozpolcenost.

Ještě nedávno jsem snila o tom, že se ze dne na den přestěhuji na druhý konec světa a začnu od znovu. Anonymně a jinak. V těle se prý každých sedm let kompletně vymění krev a s tím získáváš možnost být někým úplně jiným. Fyzicky i mentálně.

Ale uprostřed portugalského venkova mi došlo, že začít odznovu není ten klíč. Ale vybudovat něco většího na stávajících základech ano. Že život neexistuje v úsečkách, které od sebe oddělují konce a začátky. Tak teď zkoumám, co dává smysl ve verzi 2.0. Už protože Malcolm Gladwell píše v Outliers, že perfektní se stáváš až po deseti tisících hodinách fokusu na jedinou věc. 

YTILI mi otevírá oči v tom, že nemusím hledat neustále nová témata a startupy. Bývalá politička staví platformu, co umožňuje transparentně monitorovat volby. Startupista staví akcelerátor v Makedonii, který má pomoci řešit 50% nezaměstnanost mezi mladými na Balkáně. Holka, kterou přestalo bavit mluvit do médií jako the only female enterpreneur we know, založila podcast, kde představuje holky, o kterých by mělo být slyšet.

Uvědomila jsem si i díky nim, že už teď nechci všechno restartovat a začít znovu,  ale zlepšit, kým jsem a co dělám. Učím se tu budovat a rozvíjet, co už existuje. Protože potom se možná vejdu do třiceti vteřin, 140 znaků a úsměvu.