Lžu. Často a ráda.

Lžu náhodným kolemjdoucím, když říkám, že Popelku si zrovna vezu z útulku, a proto nemá náhubek. 

Lžu na konferencích, když tvrdím, že těm CPA, CTR a CEO rozumím. 

Lžu novinářkám z Cosmopolitanu, když s úsměvem potvrzuji, že zvládám kariéru, rodinu i výchovu psa. A k tomu po večerech peču biosušenky a pomáhám neziskovkám. 

Lžu svému psovi, že dostane piškot, když si konečně sedne a že se za chviličku vrátím. 

Lžu rodičům, když říkám, že mám všechno pod kontrolou a daňové přiznání jsem odevzdala. 

Lžu svýmu klukovi, když tvrdím, že vím, že spolu budeme navždy. Stopro a natuty. 

Lžu kamarádkám o tom, proč jdu pozdě, proč s tím klukem jsem, i že diety jsem nikdy nedržela. 

Lžu kolegům současným i budoucím, že pracuji fakt pořád a taky o víkendu vůbec nikdy. 

Lžu Bohu, že v něj nevěřím. Ale to jenom, když se mi to zrovna hodí. 

Na fotky dávám filtry, na obličej make-up, na Facebook jen ty fotky, kde jsme šťastný. Říkám vždy, nikdy a napořád a držím si prsty za zády. Usmívám se, mrkám, kývu a pokyvuji v gestech natrénovaných před zrcadlem. 

Ale nejvíc lžu sama sobě. Že je to potřeba. Že bez toho věci nejdou. Že mě nebude mít rád a já nebudu hezká. Že se bude zlobit, unudí k smrti a spáchá sebevraždu. Že se nevrátí nebo naopak ano. Lžu si do děravé kapsy a hledám krejčího, který ji zašije. Jen se nemůžu rozhodnout, jestli nahoře, abych už lhát nemohla a nebo dole, aby se to už nikdy neprofláklo. 

Než přijde, budu lhát. S vervou plavce přes La Manche budu plakat štěstím u každé nové konstrukce, příběhu a kličky. A vy taky. Protože moje lži máte ještě raději než já. 

Z textů, co vznikly na kurzech psaní s Petrem Koubským.