Je to patnáct let, co jsem se z Erasmu na kolínské univerzitě vrátila. Konverzace nad ránem v kuchyňce místních kolejí a Noam Chomsky na přednášce další den. Diplomka dopsaná v knihovně, která voněla pochopením, že tohle je jenom začátek. 

Snyderova teorie nenyhnutelnosti vložená do jediného semestru. O tom, že přirozeným během věcí je vývoj k lepšímu. Within inevitability, no one is responsible because we all know that the details will sort themselves out for the better. Celý svět tehdy kýval hlavou do rytmu téhle věty. Happy end byl inevitable. Pili jsme všechno na ex: pivo, zážitky i každou dostupnou informaci. 


První levnou letenku prodal RyanAir před sedmatřiceti lety a my tak debaty v mezinárodním složení opakujeme pravidelně. Bývali jsme na Erasmu všichni stejní a teď jsme zase. Jen sdílená estetika ztmavla. Kdysi by nám zmínka o dick pics vydržela do rána, teď nás zabaví na dvě sousta. Zato ceny bytů zabraly tři piva a dotaz na nacionalismus byl Don't-even-get-me-started dlouhý. Sny máme pořád, jen míří jinam. 

Slovenka, co pracuje v nadnárodním korporátu, Čech ve vládních službách, Polák z neziskovky a kluk, co strávil půl života v Americe. Seděli jsme na břehu řeky ve Varšavě a to co dřív bylo nevyhnutelností, se stalo Snyderovou věčností. Temný mrak, který zahalil všechny pokusy najít smysl v prodeji amerického snu. Within eternity, no one is responsible because we all know that the enemy is coming no matter what we do. 

Když jsme spolu studovali, nikdo z nás ani neměl slovo pro Atlase, který nese celý svět na ramenou. Teď si jenom vyměňujeme číslo na fyzioterapeuty, co umí spravovat bolavá záda na počkání. 


Dřív naše úzkost vycházela z neznalosti. Věděli jsme o světě kolem sebe jen málo a báli jsme se, co přijde. Teď to víme na milimetr přesně. Že požáry v Amazonii nejsou konec, ale jen začátek. Že válka a hladomor dělá pár (čti: hodně) lidem dobře. Že uprchlická krize nezmizí dopisem Ježíškovi. Že věci jsou spojené v jedné velké nádobě a říkat, že když máš Most a Hrad, tak na Tebe nic nemůže, je mýlka. Dřív úzkost vycházela z neznalosti. Teď je to vedění, které nás spoutává temnotou nevyhnutelnosti.

What is the point of hoping, planning, being excited about the future, if all it is going to be was one bad thing after another?, píše Embedded a já si to podtrhávám natřikrát. Z doomscrollingu se stala v posledních dvou letech moje univerzální odpověď na to, co dělám po večerech.  

Víme toho tolik a současně nevíme, co s tím. Vévodkyně Meghan prý nechce víc dětí. A já přemýšlím, jestli i to jedno moje vysněné není jen sobeckým přáním. Každé noviny, co jsem v poslední době četla píší, že tahle válka i finanční krize jsou teprve ochutnávkou scénáře na ose mezi Mad Max a cyberpunkem. A přesně to dítě, o které mám už teď největší strach a chci ho chránit před vším zlým, bych měla přivést do světa, který začíná znít jako špatný vtip. 


Co kolektivní úzkosti dodává svěrací kazajku je vědomí, že nejdeme dopředu, ale v kruhu. 

Trendy se opakují v pravidelných intervalech a stejně nevyhnutelně se tváří i životní narativy. Ve třiceti naskakujeme na výběr Montessori školky, v šedesáti na problematiku rodinné hrobky. Představa toho, že se tomu dá vyhnout je stejně naivní jako, že existuje individuální styl. 

Time is no longer a line into the future, but a circle that endlessly returns the same threats from the past, tvrdí Snyder o politice věčnosti a nám se pořád před očima odehrávají scénáře, co jsou doopravdy jen déja vu. Nebo to aspoň tvdí všichni ti starší dospělí, co do vlaku na trase Ing. - dovolená v Jugoslávii - hrob nasedli už před námi. 

A tak si v cyclical story of victimhood necháte vytetovat hypotéku na 3+1 na Jižním Městě a dáte si do bia na Tinderu větu "žijeme ve městech, ale v srdcích máme hory". Nastoupíte do stejné tramvaje jako generace před vámi a budete doufat, že na konečnou dojede včas. 


Snažíme se tomu cyklu vyhnout, ale končíme jen u Paralenu, co naší bolest hlavy mírní, ale neřeší. 

Slovenka, co pracuje v nadnárodním korporátu, Čech ve vládních službách, Polák z neziskovky a kluk, co strávil půl života v Americe. Seděli jsme na břehu řeky ve Varšavě a na první pohled to vypadalo, že jsme si srovnali priority, ale ty příběhy o lektorování jógy, šumavském exilu nebo třetím dítěti byly často jen o kompromisu, který přišel se ztrátou naděje v jiné konce.  

Tam kde naše debata o drogách dřív končila kolujícím jointem a výbuchy smíchu, se dnes stáčela k ayahuasce, která by nám pomohla najít odpověď na krysí závody, nebo k lajnám, co berou v okolních kancelářích. Útěk nebo odejdeš s vlnou do moře. 



„Šli dva a prostřední upad,” vypráví můj oblíbený vtip. Vždy existuje prostřední alternativa. Náš svět možná stojí na jedničkách a nulách, ale nemusí se odehrávat jen černobíle. Není to příběh o věčnosti konstantního růstu, ani nevyhnutelnosti krize. Ale o volbě, která přichází mezi nimi.

What makes unique and unrepeatable individuals is their ability to write their own story attributing meaning, sharing it through narration, giving coherence to the information related to the interpersonal motivational systems, and creating alternative hierarchies to those biologically provided by the genetic code. 

Protože jen ve chvíli, kdy si nenecháme vnutit volbu jen mezi věčností a nevyhnutelností, přichází možnost pohybovat se i na barevné škále vlastní interpretace. 

Ronald Reagan řekl, že Freedom is never more than one generation away from extinction. We didn't pass it to our children in the bloodstream. It must be fought for, protected, and handed on for them to do the same. Povědomí o všem, co se kolem nás děje nesmí být tečkou na konci věty, ale odhodláním mávnout křídly navzdory všemu, co víš. Nasbírat vědění, díky kterému najdeš na mapě prostřední cestu. 


Slovenka, co pracuje v nadnárodním korporátu, Čech ve vládních službách, Polák z neziskovky a kluk, co strávil půl života v Americe. Seděli jsme na břehu řeky ve Varšavě na místě, které ještě pár let zpátky měli pod palcem jen bezdomovci. Ale jeden kluk si vysnil udělat na něm náplavku podobnou té jako mělo město ve dvacátých i padesátých lidech. Mluvil o tom tak dlouho, že získal na svojí stranu všechny včetně starostky. Dneska se po šedesáti kilometrech kolem Vistuly projde milion lidí denně. Na cestě do kavárny, skateparku nebo muzea. Okolní čtvrť prošla radikální revitalizací a přivítala nejen nové rezidenty, ale i univerzitu.

Protože mezi věčností a nevyhnutelností, byla ještě prostřední cesta. Účel světí prostředky, tvrdí Machiavelli a já si tohle heslo teď lepím na ledničku. Poprvé jako symbol naděje. 

//

V celém textu odkazuji ke knížce Cesta k nesvobodě od Timothyho Snydera a jeho teorii o věčnosti a nevyhnutelnosti - věnuje se Rusku a vysvětluje mimo jiné i proč si nárokuje Ukrajinu.

Text vyšel v upravené verzi jako součást mého osobního newsletteru.