První student odjel na Erasmus před dvaatřiceti lety a od té doby se narodila kopa bilingvních dětí. První levnou letenku prodal RyanAir dva roky poté a my tak debaty v mezinárodním složení opakujeme pravidelně. 

Je to dvanáct let, co jsem se z kolínské univerzity vrátila. Konverzace nad ránem v kuchyňce místních kolejí a Noam Chomsky na přednášce další den. Diplomka dopsaná v knihovně, která voněla pochopením, že tohle je jenom začátek. Snyderova teorie nenyhnutelnosti vložená do jediného semestru. O tom, že přirozeným během věcí je vývoj k lepšímu. A celý svět přikyvoval.

Z Erasmu se jednoeurovými letenkami stalo sloveso. Synonymum pro setkání napříč národnostmi, která se by mohla odehrávat kdekoliv, ale doopravdy jsou vždy stejná. Naučili jsme se ve zkratce popsat národní streotypy a vypít cokoliv na ex. Angličtina nabíhá automaticky stejně jako seznamy zemí, ve kterých jsme už žili. A s nimi sny o tom, jednou bude. 

Včera jsme v noci četla o fenoménu VSCO girls, které nahradily ty z Tumblr. Tyhle holky poznáš podle Birkenstocků, Fjallraven batohu, matcha latté a jógy po ránu. Estetika schovaná do popkulturního filtru, který znamená, že všichni pod záminkou jedinečné osobnosti vypadají a myslí stejně. 

Bývali jsme na Erasmu všichni stejní a teď jsme zase. Jen sdílená estetika ztmavla. Kdysi by nám zmínka o dick pics vydržela do rána, teď sotva tři hranolky. Zato ceny bytů zabraly tři piva a dotaz na nacionalismus byl Don't-even-get-me-started dlouhý. 

Slovenka, co pracuje v nadnárodním korporátu, Čech ve vládních službách, Polák z neziskovky a kluk, co strávil půl života v Americe. Seděli jsme na břehu řeky ve Varšavě a to co dřív bylo nevyhnutelností, se stalo Snyderovou věčností. Temný mrak, který zahalil všechny pokusy najít smysl v prodeji kartáčků. Tam kde naše debata o drogách dřív končila kolujícím jointem a výbuchy smíchu, se dnes stáčela k ayahuasce, nebo k lajnám, co berou všichni v okolních kancelářích. Útěk nebo odejdeš s vlnou do moře. 

Sny máme pořád, jen míří jinam. „Srovnali jste si priority,” řekla by kouzelná babička, ale ten o příběh o lektorování jógy, šumavském exilu nebo plození dětí, je o prozření, které přichází se ztrátou naděje.  

Dřív úzkost vycházela z neznalosti. Věděli jsme o světě kolem sebe jen málo a báli jsme se, co přijde. Teď to víme na milimetr přesně. Že požáry v Amazonii nejsou konec, ale jen začátek. Že válka a hladomor dělá pár (čti: hodně) lidem dobře. Že co znamená uprchlická krize teprve poznáme. Že věci, co jsou spojené v jedné velké nádobě a říkat, že když máš Most a Hrad, tak na Tebe nic nemůže je mýlka. A to nás spoutává úzkostmi.

Víme toho tolik a současně nevíme, co s tím. Vévodkyně Meghan prý nechce víc dětí. A já přemýšlím, jestli i to jedno moje vysněné není jen sobeckým přáním. Nejen protože od té doby, co čtu Financial Times, vím, že přijde nejen finanční krize, ale i válka. A přesně to dítě, o které mám už teď největší strach a chci ho chránit před vším zlým, bych měla přivést do světa, který začíná znít jako špatný vtip. 

Ronald Reagan řekl, že „Freedom is never more than one generation away from extinction. We didn't pass it to our children in the bloodstream. It must be fought for, protected, and handed on for them to do the same.” A na nás je nevzdat to. Kvůli sobě i těm, co přijdou po nás. Abychom zachovali nepřerušenou kontinuitu svobody.

Náš svět možná stojí na jedničkách a nulách, ale nemusí se odehrávat jen černobíle. Není to příběh o věčnosti konstantního růstu, ani nevyhnutelnosti krize. „Šli dva a prostřední upad,” vypráví můj oblíbený vtip. Vždy existuje prostřední alternativa. 

Slovenka vyprávěla, že díky ayuhasce pochopila, že celý svět je propojený mávnutím motýlích křídel. A tak musí být vědomost ne tečkou na konci věty, ale odhodláním mávnout křídly navzdory všemu, co víš. Možná jet do Varšavy vlakem a ne letět, byla naivní ztráta času. Ale kdyby to zpomalilo oteplování i jen o pár hodin, tak bych si vyčítala, kdybych to neudělala. 

Slovenka, co pracuje v nadnárodním korporátu, Čech ve vládních službách, Polák z neziskovky a kluk, co strávil půl života v Americe. Seděli jsme na břehu řeky ve Varšavě na místě, které ještě pár let zpátky měli pod palcem jen bezdomovci. Ale jeden kluk si vysnil udělat na něm náplavku podobnou té jako mělo město ve dvacátých i padesátých lidech. Tak dlouho o tom mluvil, že získal na svojí stranu všechny včetně starostky. Dneska se po šedesáti kilometrech kolem Vistuly projde milion lidí denně. Na cestě do kavárny, skateparku nebo muzea. Okolní čtvrť prošla radikální revitalizací a přivítala nejen nové rezidenty, ale i univerzitu. Protože mezi věčností a nevyhnutelností, byla ještě prostřední cesta.