V roce 1930 napsal ekonom John Maynard Keynes, že v roce 2030 nám pokrok umožní pracovat jen patnáct hodin týdně a zbytek času si budeme užívat volného času. 

Píše se rok 2020 a burnout culture je termín pro svět, ve kterém oslavujeme nekonečné hodiny strávené v práci. Osmnáct hodin denně, několik let v kuse. Work hard, play hard.  

Bolí to, ale makám. Nespíme, exitujeme, zní kuloáry jako hymna společného nevědomí. Moderní šlechta se pozná podle Patagonia vesty a struggle porn. 

Daniel má tři práce. Nemusí. Ale chce. Je mi pětadvacet, stavím marketingovou agenturu. Postupně určitě najdu způsob, jak to automatizovat.  

Ru spí čtyři hodiny denně. Nemusí. Ale chce. Můj startup raisuje peníze a dostal jsem nabídku měnit svět v jednom neziskovém projektu. Dělám to po nocích.   

Hazam by měl být v nemocnici, ale zrovna je na cestě na letiště do HQ. Nemusí. Ale chce. Mýmu synovi jsou tři, ale zažil jsem ho tak 25 % času. Pokud se nám podaří protlačit tohle nařízení, tak ulehčíme spoustě lidí život. 

Nechci to jinak. Nešlo by to jinak. Miluju to, vysvětlují unisono. A sbírají obdivné pohledy.  

Jedna z nejtěžších věcí je být sám a bez úkolů. Čelit vlastním myšlenkám, zabavit se. Telefon si nosíš na záchod, knížku kamkoliv jdeš a partnerské životy zachraňuje Netflix. I chvíle přemýšlecího nicnedělání si zaslouží vlastní strukturu: vyplňuješ Year Compass, bullet journal, gratitude notes. 

Vysněných Keynesových patnáct hodin týdně v práci znamená, že bys sis musel vyplnit těch zbývajících 153 sám. I s víkendových přídělem spánku je to sakra hodně. 

Práce jako mají Daniel, Ru a Hazam mají vizi, která jim dává jasnou strukturu. Kompas, který jim / nám pomáhá zabavit se. V práci víš, co se sebou. Mimo ní už méně. 

Tak mimopracovní čas plníš koníčky. 

Jóga, surfování, dlouhé procházky po pláži, háčkování, meditace, stolní hry ti pomáhají vyplnit prázdno mimo prácovní záběr. Dávají ti strukturu, jasnost, co podniknout dále. Kam jít.

Prokrastinace je zlo, tvrdí Petr a vyprodává přednáškové sály. A tak jsme si i na koníčky vytvořili plány a KPI.

Jóga, surfování, dlouhé procházky po pláži, háčkování, meditace, stolní hry jsou effort. Všechno prý musí mít přidanou hodnotu, vývoj a růst.

Headspace mi měří, kolik minut už mám ten týden odmeditováno a Nike, jestli plním svůj cvičební plán. Health na mě významně mrká, že minulý týden jsem ušla více kroků a Etsy, že háčkování jde monetizovat. Facebook vytahuje do popředí, kolik mám přátel a jestli se nechci vydat na akci, kde budou, abychom si spolu tvořili experiences. Na józe nesmím být na přední podložce, pokud si nedosáhnu na prsty u nohou, ale makáme na tom. Chodím na masáž, abych rychleji regenerovala, knížky nahrávám na GoodReads a dávám si cíl přečíst padesát ročně.

A tak pod tlakem výkonu patří jóga, surfování, dlouhé procházky po pláži, háčkování, meditace, stolní hry většinou jen na Instagram, na dovolenou, dvakrát týdně. Do popisku na Tinderu a perfektního dne, kdy se nic nepokazilo. 

Ale ne do hotelového pokoje ve dvě ráno. 

Ale ne uprostřed noci, kdy křičí děti a ty už třetí den nespíš. 

Ale ne během čekání na letišti na další zpožděný let. 

Ale ne do koupelny, kde se schováváš před inboxem. 

Ale ne do nemocnice, kde se zase dáváš dokupy. 

Tak hledáme něco, co tě vyplní, ale hlavně tě vypne bez dalších nároků na kontext.

Mapuju momenty, kdy se snažíme vypnout, sesbírat zbytky energie, vymazat harddisk. Podpultovní seznam věcí, co děláme tak trochu potají, tak trochu guilty pleasure, tak trochu mimo oficiální screen time. Jen se do kategorie koníčky nehodí. 

Já do detailu popíšu vývoj cen na Net-a-Porter, Vestaire Collective a FarFetch za poslední rok, 21 tisíc obrázků na Pinterestu, které jsem si připla na nástěnku a dramata z People.com. 

Ru projíždí Reddit a #random ve všech Slacích, kam se za poslední roky dostal. Daniel 9gag a katalog LIDL. Hazam umí vyjmenovat každého TikTokera a soutěžící na Love Island.

A to je jenom první peek-a-boo do našich záchranných kruhů.

Rakousky filosof Wittgenstein říká, že musíš mít pro něco slovo, aby to mohlo existovat. Ale vzhledem k tomu, že veřejně popíráme existenci těchto aktivit, odepřeli jsme jim i vlastní zápis do tezaru. 

Jóga, surfování, dlouhé procházky po pláži, háčkování, meditace, stolní hry. Ty patří na Instagram, na dovolenou, dvakrát týdně. Do popisku na Tinderu a perfektního dne, kdy se nic nepokazilo. Ale zbytek tajíš.

Těším se, až budu mít děti, protože nebudu prokrastinovat denně na 9gag, červenal se Daniel dneska ráno u snídaně se studem, který bývá vyhrazený jen latexovým orgiím. 

Prokrastinace je zlo. A tak se stydíš za to, kým jsi, když tě nikdo nevidí. Co děláš o nocích bez plánů, roadmap a streaks.

V hotelovém pokoji ve dvě ráno. 

Uprostřed noci, kdy křičí děti a ty už třetí den nespíš. 

Během čekání na letišti na další zpožděný let. 

V koupelně, kde se schováváš před inboxem. 

V nemocnici, kde se zase dáváš dokupy. 

A sníš o tom, že ten jediný moment dne, který nemá žádný cíl, vymažeš. Že plně konvertuješ k náboženství absolutní efektivity.

Jdeš z jedné práce do druhé a mezitím tajně hledáš volný čas. Způsob, jak na chvíli zapomenout na všudypřítomný tlak.  Způsob, za který se potom nevyhnutelně bičuješ.

Přála bych si pro prokrastinační koníčky najít jméno, které jim bude slušet. Které uzná, že nejen hustle 24/7 je cesta. Že Nechci to jinak. Nešlo by to jinak. Miluju to. vyhradíme i Daily Mail a nejen honbě za startupovým exitem. 

A že někdy, jednou, možná v roce 2030, se jóga, surfování, dlouhé procházky po pláži, háčkování, meditace, stolní hry bude možné podnikat i v hotelovém pokoji ve dvě ráno a jen tak pro radost. 

PS:

Těším se, až budu mít děti, protože nebudu prokrastinovat denně na 9gag, červenal se Daniel dneska ráno u snídaně se studem, který bývá vyhrazený jen latexovým orgiím. 

Role táty je být vtipnej, 9gag potřebuješ, obrátil se na něj o dvacet let zkušenější Yishay. Víš co, já si chci na smrtelný posteli vzpomenout na nějaký skvělý meme a od srdce se zasmát. 

Amen, zašeptal Keynes.