Poslední dobou nehledám odpovědi, ale otázky. Proustův dotazník, 36 otázek, které (snad) znamenají, že se zamiluješ, kvízy z Bravíčka. Cokoliv, co mě donutí přemýšlet víc, než “Kafe nebo čaj?”. Nad absolutnější hodnotou, než je CPA, nad silnějším konceptem než rebranding Lítačky. A ještě radši takhle nutím přemýšlet toho kluka na druhé straně stolu. Už protože možná na nic intimnějšího, než je longtalk/longread jsme za ty miliardy vteřin ještě nepřišli. O tom, jak Tinderizace ničí intimitu každodenního prožitku na jedničky a nuly a dělá z nás zombie závislé na (čím dál intenzivnějším) instantním uspokojení píše esej na The New Inquiry.

TINDERIZING is the millennial’s version of zoning out. Vulnerability is scary and potentially dangerous. Immediacy is comfortable and safe. Avoiding confrontation, often in the form of “ghosting,” becomes a substitute for relaxation. If you don’t follow up about a second date, a late night booty call might still be in the cards, another Tinderized form of intimacy. Swipe right, match, date, fuck, unmatch, rematch, repeat. (…)

The Tinderization of Everything occurs when we adopt Tinder’s coping strategies to deal with anyone or anything that might surface in our networks. By maximizing our connectivity and network exposure, we assure ourselves that we have entirely too many options to do anything more complex than yes/no, left/right, like/skip, retweet/ignore, 001010011010111 and keep on scrolling. Only a like or a retweet or a match gives us pause to enjoy the pangs of pleasure, which go away as soon as you stop refreshing notifications. The Tinderization of Everything lures you into Epic Chill, the point of constant ignore. 

A čím hypotetičtější ty dotazníkové otázky jsou, tím lépe: Nekonečné fantazie na téma, co bys dělal, kdyby tohle byl Tvůj poslední den, vibrují mými jednorožcovými světy nekonečností variací a rozhýbavají realitu tak, aby se přiblížila k Zemi Nezemi. Je to ideální verze světa konzultantů z KMPG plné as-if analýz, jen místo kluka v Brioni obleku, je to online verze Otce Fura, který si promne vousy a po dlouhém mlčení zamručí: “Co je to štěstí?” A Ty najednou víš, co udělat. 

Útěk od Epic Chill je první krok. A sakra těžký. NY Times Magazine varuje před novou ženskou hrdinkou: líná dívka, která je jen tak mimochodem perfektní. Má skvělý zadek, dlouhé řasy, uklizený byt a vychované dítě, aniž by opustila postel. Má to všechno na háku. A přitom za zavřenými dveřmi tajně maká. 

Lazy Girl speaks to how we’d all like to put forward less effort. But at the same time, to the extent that these articles continue to exist, we will always believe it takes a large amount of effort to be acceptable. The tacit promise of the Lazy Girl is that it’ll be easy to add yet another self-improvement habit to your routine, normalizing the endless list of obligations while implying they should take no effort or time at all. To be a lazier woman is a worthy aspiration: Actual Lazy Girls are heroes. The Lazy Girl meme represents, if anything, the opposite.

Schizofrenie, která dnes zakrývá naši vlastní zranitelnost proslovy o not-giving-a-fuck, lazy-as-fuck, fuck-itzpůsoboje Imposter Syndrome. Vnitřní souboj mezi tím, kým jsi navenek a kým jsi uvnitř. Líná a perfektní holka na vizitce a křehká holčička za zavřenými dveřmi.  

“Why do people have to be this lonely? What’s the point of it all? Millions of people in this world, all of them yearning, looking to others to satisfy them, yet isolating themselves. Why? Was the earth put here just to nourish human loneliness?” Haruki Murakami, Sputnik Sweetheart

Opakem slova fragility/křehkost, není pevnost, ale nekřehkost. Jako krabice skla, která se s každým dopadem na zem stává silnější a odolnější vůči nárazům, píše Nassim Taleb. Možná proto je jedinou cestou, jak se stát silnějším, ukázat svojí křehkost, přiznat slabost a strach. A největším krokem do neznáma je přiznat slabost nejen sobě, ale i někomu druhému. Tak vzniká intimita. 

“What is your greatest fear?” “You think I’m going to tell you that? You think I’m going to let you print my greatest fear in a national magazine? No sir. I will not, sir.” 

Slovo loneliness nemá protiklad (a doopravdy ani překlad). Marina Keegan popisuje, že pro ní je opakem loneliness pocit sounáležitosti, momentu, který pro ni trval několik let během studií na Yale. Není náhoda, že belonging, obsahuje sloveso longing: spojení, které vyjadřuje touhu někam patřit a vyhnout se tak osamocenosti, vzdorovat křehkosti, nekřehkostí. Protože “samota může být v pořádku, ale jen v okamžiku, kdy o ní můžete vyprávět někomu dalšímu,” píše Balzac. 

Abyste mohli být šťastní, musíte zažít smutek, říká vždycky, když se hroutím, Bára. Nekřehkost přímým produktem loneliness. Někde uprostřed všech těch hraničních momentů giving-a-fuck vzniká vnitřní síla, díky které dokážeme vzdorovat svodům jednoduchých řešení a rychlého myšlení. Naděje, díky, které dokážeme odpovídat na otázky z internetových dotazníků s energií jaderného reaktoru, který z Neverlandu dělá místo na dosah ruky. 

Poslední dobou nehledám odpovědi, ale otázky. A jednou z největších lekcí všech těch nekonečných dotazníků, bylo pochopení, že na rozhovor jsou potřeba dva.