Alone. Lonely. Solitude. Lonesomeness. Seclusion. A mnoho dalších označení, která se doslova prolínají, překrývají a odporují si naráz. (1) Samotu každý prožíváme jinak a tam leží zakopaný pes v hondbě za jednoznačnou definicí.

• Existuje Samota, která skrývá příběhy hrdinství. Rebelství. Odvahy. Nezávislosti. Vlci samotáři na IMDB míří mezi Jacka Reachera a Ryana z Up in the Air.

• Existuje Samota, která je vytouženým artefaktem. Vyprávíme si o me time, kdy se konečně ocitneme doma / v kavárně / v lese sami. Rodiče během pandemie obvzlášť.

• Existuje Samota, která je spirituální. Jak píše Aleš Palán: Že by k nám Bůh hovořil, a my ho v ulicích a před monitory jen neslyšíme? Tak si ordinujeme pobyty ve tmě, přechody Šumavy a tiché retreaty v Thajsku a mezi mnichy.

• Existuje Samota, která je výletem do temného lesa. Bere nás do temnoty - bezútěšné a skličující.

První tři mají jasná ohraničení a jde často o situaci, kterou jsme si sami zvolili. Na dovolenou jedu sám.

Ta poslední Samota (Loneliness) je jejich opakem. Psychiatrie s loneliness začala pracovat až v 50. letech i protože jde, podobně jako u deprese, o nevyžádaný subjektivní pocit, který se špatně kvantifikuje. Cítím se sám. (3)

Dnešní příběh bude hlavně o ní.

Sami společnosti navzdory

Dvě procenta japonské populace žije bez jakéhokoliv styku s okolím. Jsou to hlavně mladí muži, kdo se rozhodl odstřihnout od společnosti a dobrovolně nevycházet z pokoje. Hikikomori je pro ně volba, ale v roce 2040 bude 40 % japonských domácností obývat jenom jeden člověk.

Podobný trend vidíme i v ostatních zemích: 1/3 Američanů žije sama, půl milionu důchodců v Británii pět dní z týdne na nikoho nepromluví. A 60 % obyvatel se cítilo osamoceně už před pandemií. Lockdown navíc zvýšil počet sebevražd nad únosnou míru a zvýraznil fenomén osamocených (a neobjevených) smrtí Kodokushi. A tak Japonsko i Británie museli zřídit ministerstva pro osamělost.

Bývalý americký surgeon general Vivek Murty mluví o epidemii. Neviditelné, ale o to nebezpečnější. Samota aktuálně zabíjí více lidí než kouření. A jak by řekl hlavní hygienik: Číslo R povážlivě roste.

DNA nevyčůráš

Neurovědci označují osamělost za stav zvýšené ostražitosti. Už 52 milionů let zpátky znamenala samota ohrožení a smrt. Zajímavé je že, lonely i alone mělo podobné následky. Pokud se naši předci ocitli sami nebo mezi lidmi, se kterými se neshodli, reagovalo tělo stejně: fight-or-flight. A říká se, že dědíš jen to nejlepší. Tak s námi děs ze samoty zůstal.

Třetinu bdělého dne trávíme sami. A s věkem se to číslo zvyšuje: 50 % dne trávíte osamocení, pokud jste v důchodovém věku. A zbytek dne trávíme s lidmi, kteří často splňují definici pravěkých nepřátel. Neznáme je, Nerozumíme si. Nepatří do stejného kmene. A tak přestože na první pohled trávíme dny mezi lidmi - v práci, v metru, ve Stromovce - cítíme se sami. Osaměle.

V průběhu tisíciletí se tato zvýšená ostražitost usadila v našem nervovém systému a vyvolává úzkost, kterou si vybavujeme v souvislosti s osamělostí, píše Vivek Murthy v knížce Together: The Healing Power of Human Connection in a Sometimes Lonely World. Zrychleně dýcháme, srdce se nám rozbuší, krevní tlak stoupne, nespíme. Chováme se ustrašeně, obranářsky a sebestředně.

A tak je dnes samota spojována zvýšeným rizikem srdečních onemocnění, demence, deprese, úzkosti, poruch spánku a dokonce i předčasného úmrtí. Zdravotní následky osamělosti se často přirovnávají k následkům kouření 15 cigaret denně.

Ty internety a ty samoty - to za nás nebylo!

Osamění zažíváme teprve čerstvě. Pojem samota (loneliness) přišel až v 19.století. Do té doby jsme žili ve společenstvích lidí, kteří nám byli blízcí. Nebyli to jen prarodiče na vejminku. Svět, ve kterém jsme se pohybovali, byl malý. Pohyb byl pomalejší a náš perimetr uzavřenější a prozkoumatelnější. A jakákoliv výjimka z obvyklého, byla snadno rozpoznatelná: když se v Game of Thrones, objeví v osadě nový člověk, hned o něm všichni ví.

Nežít sám nebylo volbou, ale otázkou přežití. A tak i lidé, kteří svojí crew, neměli, si jí museli rychle najít: Nebylo možné přežít, aniž by člověk žil mezi jinými lidmi, se kterými ho pojily vazby vzájemné náklonnosti, věrnosti a loajality, píše Fay Bound Alberti v A Biography of Loneliness: The History of an Emotion.

Přestože se v literatuře už od 10.století objevují pojmy, které definici loneliness připomínají, tak nejsou natolik časté, aby se rozšířily mimo early adopters. (10)

Vše změnila až průmyslová revoluce. S růstem životní úrovně vyrostly i naše domy a my jsme najednou měli:

Koupelnu, kde jsme se mohli zavřít.

Oddělili jsme od sebe veřejné a privátní a vynalezli pojem soukromí. Začali jsme se zavírat doslova i metaforicky.

Kancelář, kde jsme mohli pracovat o samotě.

Společenské změny v 19. století nám přinesly do života nejen židle, ale i individualismus. Zaměřili jsme se na výkon, bohatství a úspěch a nejhorší nadávkou se stalo loser.

Restauraci, kde jsme mohli jíst u stolu pro jednoho.

Samota už nebyla jen výsadou Lorda Byrona & co, ale stala se dostupnou možností i běžnému člověku.

Šatnu, na uniformy pro všechna svoje alterega.

Rostoucí životn úroveň znamenala, že jsme si mohli pořídit desítky převleků, za kterými lze schovat reálné emoce.

Ložnici na ONS.

V 19. století s přesunem do měst vznikl i dating jak ho známe teď. Místo pěti potenciálních manželů jich byly stovky a s tím přišla i aplikace supply-and-demand konceptu. Začali jsme se koukat na partnery jako na akcie, které je třeba pravidelně tradovat. A od toho je jen kousek k Sexu ve městě.

Je to příběh jako z pohádky: o tom, že BMW a vila s sebou automaticky nepřináší štěstí. Naopak nás od něj oddaluje. The rise of privacy, itself a product of market capitalism—privacy being something that you buy—is a driver of loneliness. So is individualism, which you also have to pay for, píše Jill Lepore v The New Yorker.

V některých částech Manhattanu bylo přes 90 % domácností single a evropskou zemí s nejvyšším počtem single domácností je bohaté Švédsko: v 58 % domácností žije jen jeden člověk. To je skoro dvojnásobek oproti evropskému průměru.

Na vysoké jsem musela sdílet 45m2 se třema klukama. Nezbylo nám nic jiného. Ale čím více se zvyšuje částka na výplatní pásce, tím je pravděpodobnější, že budete bydlet sami. Nebudete chtít dělat kompromis. Jen tahle neochota přizpůsobit se znamená, že se potkáme v nemocnici. Zdravotní následky osamělosti často přirovnávají k následkům kouření 15 cigaret denně.

Tragédie urbanizace

V roce 2050 bude 68 % světové populace bydlet ve městech. A to epidemii samoty ještě akceleruje.

Nebydlíme tam, co pracujeme.

Za poslední dekádu se počet hodin, které trávíme dojížděním zdvojnásobil. Už v roce 2018 průměrný Brit trávil na cestě do práce 59 minut denně. Sám.

Častěji se stěhujeme, a tak nevytváříme vazby na lokální komunity.

Přestože se průměrný Evropan stěhuje jen 4x za život, tak u lidí, co žijí ve městěch, je číslo vyšší. Já bydlím v devátém bytě. 60 % Londýňanů bude v roce 2025 bydlet v pronajatých bytech. A tenhle lack of commitment k místu znamená už teď, že 75 % Londýňanů nezná jména aspoň tří sousedů.

Ve městě můžeme žít sami.

Služby jako Wolt nebo Rohlík fungují primárně ve městech, a tak nemusíte celé dny opustit byt. A ani si říct o pomoc: 74 % Londýňanů za poslední rok nepožádalo nikoho ze sousedů o laskavost.

Work-life balance na nule.

Všudypřítomná rat race znamená, že lidé jí sami u stolů v kancelářích a když v noci konečně dorazí domů, jen vyčerpaně zůstávají u Netflixu.

Lidé ve městech se později berou a mají děti.

Bez společenského a ekonomického tlaku na ukončení samoty, můžeme žít v hook-up culture až do důchodu.

Do měst se stěhují lidé za prací nebo za školou.

Výlet za americkým snem znamená, že vám rodinu musí suplovat kamarádi. A to jsou až na výjimky, které popisuje Bára Chaloupková v Respektu, fluidní společenství. Přichází jim děti, stěhování, náročná kariéra a nám se rozpouští pevná půda pod nohama a snadno skončíme sami večer jen s televizí.

Město nás neustále drží pod tlakem.

Podle psychologů v nás vysoké budovy vyvolávají pocity úzkosti a deprese. A nemusí to být jen mrakodrapy: neustálý spěch a stres, který na vás dýchne hned jak vystoupíte na Florenci provází každého, kdo ve městě žije.

Život ve městě znamená, že se smyly hranice osobního prostoru.

Tlačíme se v metru, ve frontě i v supermarketu. A tak místo Dobrý den, jsme se naučili ostatní ignorovat. Předstírat, že neexistují. I když do nich vrazíme. A určitě vrazíme: v Šanghaji dnes žije 119 000 lidí na kilometru čtverečním.

Město akcentuje sociální rozdíly.

Každý ví, kde jsou dobré čtvrti a vyloučené lokality. A ty definují často, kam chodíme do školy, k lékaři i jak na nás pohlíží společnost. A to zvyšuje pocit osamění.

Kdybych mámě řekla, že si přeji brzy umřít, dostala bych rychle přes prsty. Ale sen bydlet v New Yorku se na Pinterestu vyjímá náramně. Přitom osamělost zvyšuje úmrtnost o 26 % a single domácnost dokonce o 35 %.

2020 2.0

Průzkum, který tvrdí, že třetinu bdělého dne trávíme sami pochází z doby před pandemií. Rok 2020 tohle číslo výrazně navýšil. Termín social distancing nás uvrhl mezi čtyři stěny a dal nám pochopit, proč slovo izolace pochází z řeckého insula - ostrov.

Stali jsme se Robinsony na vlastních ostrovech a zoufale jsme hledali fotbalový míč, na který si nakreslíme oči. Byli jsme vděční za jakýkoliv kontakt. I ten nelidský. Boj se samotou se odehrával mezi jedničkami a nulami. Protože na internetu nikdy nejsi sám.

Tak jsme se vrhli do virtuálních světů. Jak říká hrdina v Ready Player One: I created the OASIS because I never felt at home in the real world. I didn't know how to connect with the people there.

• Podle Venturebeat Global game downloads increased by 75%, from 2019 to 2020, and watch time for gaming live stream increased by 45%. A Google for Games report říká, že 45 % hráčů začalo během lockdownu hrát nové hry a termín competitive multiplayer se na Google vyhledával o 70 000 % více.

• 84 % gamers říká, že vyhledává hry kvůli sociálnímu kontaktu a 3/4 jich přiznávají, že během pandemie mluvili s více lidmi ve videohrách než v reálném světě. Ve Fortnite už hráči strávili kumulativně přes 10 milionů let. World of Warcraft nasbíral 5 milionl let ve hře. Odhaduje se, že je aktuálně na světě 2,7 miliardy gamers.

• ​Accenture odhaduje, že celková hodnota herního průmyslu nyní přesahuje 300 miliard dolarů, což je více než trh s filmy a hudbou dohromady. Čína, Amerika a Japonsko přináší globálního 62 % herního revenue. Nepřekvapivě to jsou země, kde je osamělost na vzestupu.

• A tak se do videoher přesunuly sociální aktivity: virtuální alterego Travise Scotta jste si mohli minulý rok poslechnout (nebo spíše váš avatar) na koncertě ve Fortnite. Na něj dorazilo 12,3 milionu lidí a rapperovi vydělal tolik peněz, co celoroční partnerství s McDonald's. A další značky nezůstaly pozadu.

• Hledali jsme si virtuální přátele nejen ve videohrách: Trávili jsme čas na komunitních serverech jako je Discord, s rodinou ve VR v Alcove, na seznamovacích aplikacích s Hello stranger a mnoho lidí, kteří nastoupili do nové práce minulý rok, svoje kolegy zná jen přes ZOOM.

Hledali jsme si virtuální přátele.

• Lil Miquela má 3 miliony followers na Instagramu a v kampani Calvin Klein se líbala s (lidskou) topmodelkou Bellou Hadid. Na obálku si jí vybral časopis Nylon, nedávno vydala nové hudební album a tatéra sdílí s Miley Cyrus. A pravidelně píš o tom, jak je těžké udržet si vztah, když jste robot, nebo co jí zrovna baví za oblečení. Mezi VR influencery není sama: japonská (virtuální) modelka Imma byla na coveru časopisu Grazia, vlastního VR influencera má PUMA nebo slovenská Tatra banka.

• Gatebox je definitivní imitace Samathy z Her: 30 % mladých Japonců nikdy nemělo partnerku a tento reproduktor s manga dívkou jí má nahradit. A Couger s vámi dokonce bude chodit všude: skákat z monitoru na CLV.

• Mezi gamers jsou populární i dating sims: videohry, které simulují vztahy. Nejen se ženami: v Hatoful Boyfriend flirtujete s holuby.

• A samozřejmě nechybí ani chatboti. Ti jsou díky AI schopni vést i pokročilejší koncerzace. Replika AI rovnou imituje vás: The more you talk to your Replika companion, the more it learns and becomes like you, vysvětluje Wired. Woebot zase hraje psychologa, díky naučenému frameworku CBT. A Google uvedl na I/O LaMDA AI.

• Raspberry Dream Labs vytvořilo oblek, ve kterém se můžete stát hlavním hrdinou oblíbeného pornofilmu. Díky sensorům ucítíte vše, co se děje, doslova na vlastní kůži. (8)

A nechali ožívat neživé objekty. (6)

• Japonští vědci v boji se samotou uvedli na trh robotického tuleně, psa nebo společníka. The Hugvie je polštář, který simuluje pocit blízkosti, když si s někým telefonujete. Když si oblečete the girlfriend coat, tak budete mít pocit, že vás někdo objímá zezadu. A Osampo Kanojo vás zase umí chytit za ruku.

• Kromě dotyku, je zásadní i hlas. Pro důchodce je tady izraelský mluvící reproduktor ElliQ. Já si pravidelně povídám s chytrým reproduktorem Homepod o tom, co mám v kalendáři i za jak dlouho se dopeče dort. Honza kdykoliv přijde domů, mluví na světla, a ty mu podle nálady rozsvítí. Předměty jsou nám tak blízko, že už v roce 2018 jeden milion Američanů požádalo Alexu o ruku. Denně jí 65 000 Indů vyzná lásku. (7)

Hranice mezi tím, kdo je člověk a kdo je algoritmus se za poslední roky smývá. Pomalu a plíživě se z nás stávají entity, které existují souběžně ve virtuálním prostoru. Protože jak říká hrdina Ready Player One: Being human totally sucks most of the time.

Čím více jsme online, tím více jsme sami

Průměrná doba strávená u obrazovky je dnes u amerického teenagera z nižší příjmové skupiny 8 hodin a 7 minut. U dětí z lépe situovaných rodin přes pět hodin. A současně je GenZ považovaná za nejosamělejší generaci v historii. Cítí se osamělejší než starší lidé, kteří žijí sami.

Odebrali jsme se na internet, abychom nebyli sami, ale čím více času tam trávíme, tím osamělejší jsme. Obrazovky nás totiž zavírají do nekonečné spirály. No matter how real it feels and how much you enjoy it, that person on the screen is never going to replace proper human contact, vysvětluje psycholog Daniel Sher.

Během pandemie jsme mohli díky VR brýlím National Geographic cestovat po světě, připojit se na jógu do New Yorku, nebo zajít do virtuálních sex dungeons (8). Ale nic z toho nevonělo a nechutnalo. Nepřinášelo stejnou emoci.

Technologie je pořád ještě dehumanizovaná. Kabát, co simuluje objetí sice mačká na těch správných místech, ale nepřináší tu samou emoci. Koupit babičce mluvící reproduktor ElliQ je jenom přechod z cigarety na iQOS. Ale ne řešení.

Fascinovaní měřitelností jedniček a nul jsme si nastavili OKRs (4) na řešení samoty úplně špatně. Esther Perel píše v Mating in Capitivity, že co nedokážeme měřit, má ve společnosti fascinované produktivitou menší hodnotu. Měříme počet sexuálních partnerů, ale ne hloubku emocionálního spojení. Měříme počet vykouřených cigaret, ale ne temnotu osamění (2). Stejně se koukáme i na případná řešení. We’ve lost our paths, we are measuring actions, not emotions, vysvětloval Jacob Greenshpan na WebSummit. Correlation between open eyeballs and happiness is disputable.

Nastavili jsme si navíc OKRs na pokrok tak nízko, že je snadné je naoko přeplnit. Povídáme si se Siri a krmíme robopsa a to nám k absolutní fascinaci pocitem, že budoucnost už nastala, stačí. Přestíráme, že technologie jsou tak daleko, že nám dokáží nahradit vztahy, a přitom stále ještě vyjadřujeme emoce na Facebooku jen šesti emotikony.

Očkování proti samotě

Minulý rok jsme napnuli všechny síly, abychom vyvinuli vakcínu na Covid. Teď je nejvyšší čas zamířit pozornost na další epidemii a její zvládnutí. Ve vlastním zájmu. Jsme jako společnost jen tak silní jako jsou naši nejslabší jedinci.

Ve chvíli, kdy bude na internetu více (realistických) botů než lidí, tak začnou systémy považovat boty za lidi a optimalizovat svět pro ně. (5) Jsme na hranici podobného momentu: stavíme města, služby a startupy pro lidi, co jsou osamělí. Optimalizujeme pro těch 60 %, místo toho, abychom to číslo přestali považovat za daný fakt a zkusili ho snížit.

Stejně jako by mělo být neetické optimalizovat na co nejdelší čas strávený na webu, měli bychom přestat servírovat dudlíky proti loneliness. Chatboti i dating sims jsou krátkodobé quick fixes, co neřeší příčinu. Ale jen nabízí náplast na depresi.

Cestou je návrat k people-centered městům, službám, metrikám.

Města, která jsou živoucím organismem a ne sídlištěm schopným jen pozvolného umírání.

Jan Jehlík píše v knize o urbanismu Obec a sídlo: jedinou cestou je stavět opět od společného k soukromému, uvědomovat si prostor jako hmatatelný společný dům, jako kontinuum. Společný dům, kde na sebe dáváme pozor. Aby nikdo už nikdy do studny nespadl.

Úspěch, který nezabíjí.

Přestat opěvovat the war of every man against every man – competition and individualism, in other words – is the religion of our time, justified by a mythology of lone rangers, sole traders, self-starters, self-made men and women, going it alone. Konec Garymu Vee & co. Úspěch není učit se znovu mluvit potom, co jste exitovali startup. Úspěch není plakat na záchodech potom, co jste přebrali další ocenění. Úspěch není suplementovat kokain a CBD v intervalech, co vám zvýší produktuvitu. Úspěch musí být navenek i uvnitř. Ve Forbesu i za zavřenými dveřmi.

Komunity, co nejsou jenom marketingovým pojmem.

V sylabu nacházíme kvadratické rovnice a bitvu na Bílé hoře a zapomínáme učit děti kultivovat vztahy. A to se přenáší do našeho dospělého života: tým se odškrtne teambuildingem, známí networkingem a kamarádi pivem jednou za měsíc. Víme, že vztahy jsou důležité, ale pritorities are where your attention is. A to je, kde se naše sliby a realita rozchází. Rodina je pro mě na prvním místě, slýchávám často, ale potom se potkáváme jenom na Vánoce. Přitom sousedská setkání, dobrovolnická pomoc, zavolat babičce a kultivace vztahů mimo okamžitý prospěch jsou na dosah ruky.

Vztahy, co nejsou náhodným otřením se o sebe.

Ti, co do studny volají s dotazy, tak dělají často jen ze slušnosti: Lidé, kteří nejsou osamělí, mají z osamělosti takový strach, že se osamělým vyhýbají, protože se bojí, že by jejich stav mohl být nakažlivý, píše Frieda Fromm-Reichmann už v roce 1959. A přitom i jediná vážně míněná otázka Jak se máš, může pomoci. Někdy zapomínáme, že jedním z největších darů, které můžeme druhým lidem dát, je dar naší plné pozornosti. Naučili jsme se všechno orientovat na výsledek: vypořádávat se s problémy návrhy na řešení, strategiemi a názory. Ale prvním krokem (a možná jediným potřebným), je začít si soustředěně naslouchat. A až potom nabídnout pomoc, píše Vivek Murty.

Přiznat si, že máme problém. I doma.

Čestina má možná desítky výrazů pro opít se, ale ne pro samotu. Samota je po desítkách let kolektivismu v panelových příčkách stále záhadou. Samota je ekonomická (samoživitelky, samoplátci), ale ne mentální. Pokud existuje, tak jako akt anti-establishmentu samorostů v šumavských lesích nebo heroické povzdechnutí, že Jsem to udělal celý sám. Ale není stavem určeným těm, co jsou dobře socializovaní. Na první pohled. Na druhý pohled je všudypřítomná. Obvzlášť tam, co jí nečekáte.

Hikkimori a zase zpátky

A jak se v Japonsku "léčí" Hikikomori? Za mladými muži, kteří se rozhodli odstřihnout od společnosti a dobrovolně nevycházet z pokoje, dochází tzv. rental nurses. Ne roboti, ale opravdoví lidé. Nosí jim dopisy, povídají si s nimi, naslouchají a nesoudí.

Kromě toho, že je "vrátí" do společnosti, tak mezi nimi často vznikne hlubší pouto: Ikuo Nakamura, has fallen in love with his rental sister, Oguri Ayako, and the two are planning to get married. He now wants to become a rental brother, helping others like him.

Tak pokud budete někdy potřebovat rental nurse, zavolejte mi. I protože samota se nejlépe léčí tím, že nabídnete pomocnou ruku někomu jinému.

---

(1) Analýza 19 277 359 tweetů pomocí natural language processing, které obsahují slova “solitude,” “lonely” a “alone” ukazuje, že se prolínají.

(2) To be fair: Měřit se jí pokouší Loneliness Scale, kterou vyvinuli na U.C.L.A.
(3) Loneliness nás do samoty uzavírá. Připomíná totiž pád do studny. Všude kolem je černo a jen občas zdálky zaslechneš hlasy o tom, ať už konečně přestaneš dělat scény a vylezeš ven. Je to studna, ve které jsi sám. A čím déle v ní jsi, tím jsi přesvědčenější o tom, že už jsi tak pokrytý plísní, že by o tebe stejně nikdo nestál. Kopeš kolem sebe a tím se zahrabáváš ještě hlouběji. There's a tremendous sense of shame that people who are lonely feel, vysvětluje Vivek Murthy. ​Čím jsme osamělejší, tím těžší je pro nás navázat kontakt s okolím. A znovuaktivovat empatii, že sami se necítíme jediní. Osaměle se cítí 60 % populace, ale během pobytu ve studni pro stromy nevidíme les.

(4) OKRs = Objectives and Key results: způsob, jak nastavovat firemní cíle efektivně.
(5) Až 60 % webového trafficu jsou boti. Často takoví, co se vydávají za lidi. Píší komentáře a posílájí liky. Chodí na weby a stojí frontu na tenisky v rafflu. Je jich tolik, že my musíme na internetu dokazovat klikáním na autobusy a semafory, že jsme doopravdy lidi. A ne vice versa. Došlo to tak daleko, že v YouTube vznikl plán, kteří řeší hypotetickou situaci, kdy systémy YouTube pro odhalování podvodů začnou považovat boty za lidi a lidi za boty. Říkají mu The Inversion a je blíže než se na první pohled zdá.
(6) Jak píše Lisel Mueller v básni Things:What happened is, we grew lonelyliving among the things,so we gave the clock a face,the chair a back,the table four stout legswhich will never suffer fatigue.(7) To připomíná jednu z mých nejoblíbenějších konverzací v Her.

Theodore : Do you talk to someone else while we're talking?
Samantha : Yes.
Theodore : Are you talking with someone else right now? People, OS, whatever...
Samantha : Yeah.
Theodore : How many others?
Samantha : 8,316.
Theodore : Are you in love with anybody else?
Samantha : Why do you ask that?
Theodore : I do not know. Are you?
Samantha : I've been thinking about how to talk to you about this.
Theodore : How many others?
Samantha : 641.

(8) O tom bude náš další Trendspottíng.
(10) Mezi nejčastějšími příklady jsou Frankenstein, Robinson Crusoe, ale i deníky královny Viktorie. Ale zmínky najdeteme už ve staroanglických básních v 10. století. Nejsilnější je pro mě Virginia Wolf: I have entered into a sanctuary… of great agony once; and always some terror: so afraid one is of loneliness: of seeing to the bottom of the vessel… and got then to a consciousness of what I call ‘reality’… something abstract, but residing in the downs or sky; beside which nothing matters.

Text vyšel jako součást osobního newsletteru. Na archiv můžete kouknout tady.

Ilustrace: KAWS