Femme Fatale jsou osudový právě proto, že se zvládají jenom zjevovat. Jen na chvíli, jen náhodou, nikdy ne se zubní pastou v puse. Často čím méně o lidech víš, tím víc si je zamiluješ. Sbíráš je jako známky. Chceš je všechny, protože jsi je ještě nepoznal. Přidáváš si je do přátel a sleduješ je z virtuálního povzdálí. A pak jim vlezeš za záclonku, sundají si kalhotky, ponožky a výraz tajemství, a zase zjistíš, že tam uvnitř jsme úplně stejný. Proto tak miluješ tajemství, iluze, momenty předtím. Dávají ti možnost si vysnít vaše soukromý světy. Jen to, co si představuješ pod soukromím, často s intimitou nemá nic společného.  

Bydlím na Hradčanech, mažu svým novým známostem kolem pusy med a záměrně vynechávám množné číslo. Abych nebyla jedna z těch otravných holek, abysme se mohli kamarádit ještě chvilku, abych si na chvíli vzala neviditelný plášť někoho, kým jsem kdysi byla. Jen si pak vzájemně zlomíme srdce, ve chvíli, kdy koktám pravdu. Protože nevytahovat vztah hned při seznámení je cool přesně do tý doby, než zjistíš, že on dělá přesně to samý. A pak jenom boucháš hlavou do zdi. 

Hádali jsme se s Karlem* o tom, kdo koho z nás tají, aby mi Katka dojatě napsala, že jí přijde skvělý, jak si chráníme soukromí. Tak dobře, že nikdo neví, že se známe. 

Počítala jsem v noci počet fotek, co má se svojí bývalou a můj bývalý se svojí současnou. A plakala vzteky nad nepoměrem. Abych potom na internetu narazila na článek, který dokazuje, že počet fotek (vysoký) koreluje se štěstím ve vztahu (malé). Tak teď hledám pravdu. Tuším, že bude někde tam, co mě tohle všechno přestane úplně zajímat.  

Po roce a půl, co jsme spolu jedli vajíčka k snídani, jsem to dala veřejně. To je skvělý, že sis někoho našla,přišla mi kopa zpráv a já koktala vysvětlení, proč teď, tady a ne před osmnácti měsíci. A vůbec, kdy se hodí zveřejnit, že s někým sdílíš kelímek na kartáčky?! Vůbec nikdy, zarytě tvrdíš a pak počítáš, kolik pozvánek rande přijde jednomu z vás týdně, kolik lidí mu chce dohodit kamarádku a kolik si plete feministky s lesbami. Tak kapituluješ a poctivě taguješ. Protože tak se to přece dělá.   

Adam dal na Facebook svoje rozchodový selfíčko. Protože nejenom šťastný momenty se mají sdílet. Má kopu liků. A já od tý doby přemýšlím o tom, jestli existují něco jako mood-neutral statusy. Sdílet jen pohodičku klídeček by bylo pokrytecký, ale plačící fotky si nechci ani vyfotit, natož je dávat někam veřejně. I když by měly spoustu liků. 

Klára* si dala veřejný status, že je teď single. Aby dala světu najevo, že je k mání. A mohla si zase, co nejdřív dát, že je s někým ve vztahu. Recepty na koláče jsou pro šest, slevy na lístky pro čtyři a balení kuřete aspoň pro dva a tak není divu, že jsem si na kus ubrousku napsala:  Vztah je na začátku jako nová tuba zubní pasty. Vymáčkneš z ní vždycky o dost víc než potřebuješ. A že ti trochu cákne tu a tam vedle na umyvadlo, je vlastně tak trochu jedno. Pak na konci, když už všechno páchne zatuchlinou, jsi vděčný za každý ždibeček, co znamená, že tohle ještě nekončí.

Když nám bylo -náct a koukali jsme se na Samotáře, smáli jsme se u Každý někoho má dokud není s tebou. Teď se nesměje nikdo z nás. Protože takový to je. Nebo aspoň máš ten pocit. I když nejsme v Číně, kde jsou nevdané dívky pod 25 důvodem, proč si odplivnout, pliveme tady ve střední Evropě pod nohy tajně taky. Proč je vždycky nový vztah záminkou pro kopu gratulací a konec pro kyblík zmrzliny a kapesníky?! Mám seznam kluků, se kterými by to mělo být přesně naopak. Jako každá holka, kterou znám. Jen se nehodí to říkat. Tak to držíme pod pokličkou. 

Po období, kdy mě zajímala jenom Pravda, mám teď období, kdy přemýšlím o sdílení. O soukromí. Kdy už je to tajnůstkaření a důvod k pláči. A kdy je to oversharing, co se prostě na světlo nevytahuje. Hledám míru. A (s)mír. 

Nemluvím o tom, co se nehodí. Je to jako stahovací prádlo. Není hezký, ale serves the purpose. Všichni ti pak chválí zadek a ty se jenom usmíváš. Protože se nemůžeš nadechnout. A modlíš se, ve věčném rozporu Bridget Jones, aby tě nikdo nechtěl svlíknout. Přestože právě kvůli tomu sis je vzala. Ale všechno je přece takový hladký, milý a po másle. 

Nemluvím o tom, co se nehodí. A pak hledám tam venku pravdu, abychom se pak jenom dostávali do šokované paralýzy z toho, že existuje. Že bývám smutná. Že mám strie. Že se hádáme častěji než se hodí. Že si píšeme pod lavicí. Že jsem si to představovala jinak. Občas se tyhle temný momenty objeví jako škytavka, derou se na povrch a hlasitě zastaví běh věcí. Jsi OK? Nepotřebuješ vodu? Kroutím hlavou a říkám, že voda nepomůže. Jenom čas. A já sama. 

Nemluvím o tom, co se nehodí. Protože to má zůstat za zavřenými dveřmi. Ex jsou jako japonská armády, nikdy to nevzdají, zaznělo ve filmu, co jsme viděli spolu. S pravdou je to stejný. Nikdy to nevzdá, bude ťukat na dveře. Jako škytavka, jako chřipka, jako nevyléčitelný nemoci. A hledat cestu ven. Ty jen musíš pochopit, že ven neznamená hned nasdílet to všem, co ti kdy dali like. 

Tak píšu rukou dopisy. A chodím na Stalina, na dort, na chvíli. Jen ve dvou. A vyprávím, co nikdy předtím ne. A nikdy potom. Protože soukromí nenajdeš v záložce nastavení na sociálních sítích, ale je to intimita, která vznikne jen, když se nedíváš. 

*Měním jména. Kde jinde než v článku o soukromí.