Ve světě, kde je důležitější, co se objeví na Instagramu jako #ootd, než mladé talenty, kteří se na Fashion Weeku představí, nikoho nepřekvapí, že pozornost se přesunula před stany.

Bill Cuningham a Scott Schumann z The Sartorialist byli jedni z prvních, kdo hledali zajímavé outfity na ulici, ale od té doby přibyli stovky kopií. A s tím vznikla přímá úměrnost: čím více paparazzi street style fotografů, tím šílenější kreace. Jenže, jak poznámenává Suzy Menkes ve starším článku na NY Times: “There is a genuine difference between the stylish and the showoffs — and that is the current dilemma.” 

Od dob, kdy se módní insideři poznali podle černé barvy a přehlídky byly jen pro pár vybraných, se hodně změnilo. Do první řady si na Rodarte sedla tehdy třináctiletá blogerka Tavi Gevinson, Anna Dello Russo si díky extravagantním kombinacím vysloužila kolekci pro H&M, Bryan Boy má vlastní kabelku a chodící komiksová postavička Kim Kardashian dostává víc prostoru, než Emanuelle Alt a Anna Wintour dohromady. Posun od tajných zednářských spolků na displeje iPhonů dovedl k dokonalosti Givenchy jen pár dní zpět veřejnou přehlídkou SS16 v NY. 

Suzy Menkes byla jedna z prvních, která zvedla ruku za návrat k normálnosti a další se přidávají. Smutný lidský příběh o hledání potvrzení vlastní hodnoty skrz peacocking vydal Man Repeller:  “Here’s the problem with fashion week: if you go dressed in a normal outfit, like this show is any old gluten-free Noho brunch date, you’ll end up walking past street style photographers in silent embarrassment as they stare at you and decide you’re not worth photographing — before freaking out over the way more fabulous outfit behind you. (…) Clothes are supposed to make us feel confident. At fashion week, they often make us feel anything but.”

Jak říká Garance Doré: “What we call street style isn’t actually street style at all, it’s fashion-week style.” Katherine Ormerod, redaktorka Grazia pro Guardian přiznává: “You can’t just wear a black jacket and jeans – you want to look visually engaging for the reader.” I proto tolik fashion-weekařů vlastní dvě skříně: jednu, kterou využívají jen těch pár (tý)dnů v roce. Je plná džínových bundiček s nápisy, XXS latexových šortek a těch nejvyšších jehel. Něco mezi Pretty Woman a Boy Georgem doplněné o povinné it-doplňky (semišové cokoliv s devadesátkovými obojky, anyone?). A pak ta skříň plná věcí, co nosí po zbytek roku: černo-šedá, s věcmi ze Zary a botami, co koupíte pod záložkou flats. 

Znudění extravagancí, přinucení faktem, že na fashion week jdou pracovat (!), existuje naštěstí tajný spolek lidí, co jdou proti blyštivému davu a nosí, co doopravdy vlastní (další radikální koncept!) a berou si to na sebe i během roku. “I’m going to Fashion Week the way I usually look, in the clothes I already own. Because I’m a normal person who happens to work in fashion, and that’s okay.” 

A s odmítnutím cirkusu, přichází vyjádření respektu k návrhářům a přehlídkám. Bill Cunningham vidí za oblečením uměleká díla (a do muzea nechodíte přece rozebírat svoje Tinder matches): “People should take very seriously the fact that you’re being invited to view the work of artists. Think about what they’re showing, look at the clothes, look at what they do for the body, that’s the thing to go and study. You think I’m going there to discuss someone’s sex life?“ 

Pokud se rozhodnete nastoupit do módu japonského turisty, který sleduje celou přehlídku přes displej telefonu, může se vám snadno stát, že zapomenete #zazitveci po cestě. Když Bill Cunningham vyprávěl o přehlídce z roku 1973, měl slzy v očích,  Christina Perez na Racked vzpomíná na moment, kdy zhasla světla, vypadla hudba, ale modelky stejně vyšly na molo a nikdo ani nedutal napětím a úžasem. Jsou momenty, které se vám vryjí pod kůži, ale dnes je jich, čím dál méně: “There’s a lot of noise: too many shows, too many people who (…) simply aren’t there for the right reasons: bloggers who sit front row in oversize sunglasses and rainbow fur just to take selfies during the entire Altuzarra show. Or senior editors who spend the whole of Proenza whispering to each other about their co-worker’s unfortunate shoe choice. Or, saddest of all, collections so uninspired that all anyone has to say afterwards is "did you see Kimye in the front row?” 

Vím, že nikdy nebudu na Le21eme (i protože nosím 44), ale slíbila jsem si, že na Fashion Week si nevezmu nic, co nenosím přes rok. Nic, co nevlastním (a pokud se mi práce toho návrháře líbí, tak si ten oversized bomber koupím). Všechny tweety pošlu až po přehlídce, na Instagram dám jen nerozmazané fotky s pořádným popiskem a Snapchat/Periscope přenechám utuberům.  A selfie si udělám jenom s kamarády, co jsou na FW poprvé. Jak by řekli moji startupoví kamarádi, tento MBPFW jsem prototypovala a vlastně se mi neskutečně ulevilo, že mohu být člověkem a ne pávem. 

Pokud dokážeme ustoupit z posedlosti svojí visibilitou, dokážeme znovu módě jako oboru vrátit důvěryhodnost. Nebude to už místo, kde pracují jen extravagantní bitchy anorektičky, které si berou hypotéku na kabelku, ale místo, kde se dá dělat kariéra, za kterou se nemusíte stydět ani před redaktorem Financial Times i svojí babičkou. Jednou třeba dokážeme lidem mimo tuhle bublinu, že móda není něco, čemu musíte rozumět, abyste jí mohli milovat. Že oblečení není zdrojem traumat, výrazem nadřazenosti, ale každodenní reflexí reality, společnosti a světa, kde žijeme. A že Fashion Week může být vlastně skvělé místo.