Na Letné teď žiju, pracuji i piju kávu. #Letnajelaska dává tón mým myšlenkám. Tvoří můj Vesmír, ze kterého se vydávám pryč jen se sbalenou svačinou. Kyselost místní kávy určuje míru zoufalství, které otřásá mými světy. Veganské obědy mě nechávají s čistou hlavou plnou těžkých myšlenek. Domácí dorty a lokální designéři mě nutí přemýšlet o tom, kde mám vlastně domov já. A ceny na bezrealitky, jak dlouho je navždy. Ale nejvíc dumám o přímkách a úsečkách, co jsou mezi námi. Protože, kde jinde, než na tak malém prostoru jako je Letná, cítíš každý pohyb srdcem?

Bistro 8

Když se Vesmír nespikl, aby ti šel naproti, je to hned špatně? Dokážeš vůbec odhadnout, co je špatně? A co když máš zrovna PMS? Je pocit z věcí subjektivním nebo objetivním měřítkem? Takže tumblrové Trust yourselflže?!

Vyzvedávám si pravidelně espresso tonic v Bistro 8 a pozoruji, jak pokaždé pěna dopadne jinak. Jak jednou sedí u dveří ta holka, co nemiluje a svýho kluka a podruhý P. se svým CFO. Jak jednou mají tofu a jindy quinou, ale stejně to všechno chutná a voní stejně. 

Každé ráno se vedle sebe probudíme a já ho mám ráda jinak. Jednou vytahuji ty šaty a podruhý jediný na co myslím je, že když si nedokáže pořádně ani oholit vousy na krku, nemá tohle celý smysl. Mluvily jsme s K. o našich proměnách v jediném dni, které se navzdory všem předsevzetím stávají hlavními proměnnými našich vztahů.

Nejradši bys sice toho druhého zabil, ale neuděláš to, protože by ti pak nesnesitelně chyběl, prolétlo mi Instagramem a já tohle werichovské moudro od té doby používám místo rysky kompasu. Protože jediná jistota, se kterou na večeři při svíčkách můžeš jít je, že jednou to celý bude jiný. Protože vy dva budete jiný. Takže na co se pak mezi výkyvy a kvartálními výsledky zkoušíš racionálně soustředit, je ta mise a vize, se kterou jsi do toho na začátku šel. Příslib něčeho většího, než si teď dokážeš představit. Jen je pak jasné, že od začátku přemýšlím o každém klukovi jako o otci svých dětí.

Letka

Když je kluk 7/10 zůstaneš s ním? A co když 8/10? Co když je to tak, že jednou bude 10/10, i když teď zrovna staví modely letadel z balzy a nosí sandáloponožky? A existuje něco jako partnerská stupnice vhodnosti? A pokud ano, máš vůbec právo jí používat? I když jde o práci? O sebe?

Pily jsme se Z. v Letce flatwhite, psaly virtuálních blog o našich eskapádách minulých měsíců a let. A hlavně jsme mluvily o tom, že bychom měly možná už konečně nad věcmi přemýšlet dlouhodobě a ne jen s Oscarem Wildem usoudit, že Nejlepším způsob, jak se zbavit pokušení je vzdát se mu. Jen mi pořád vrtá hlavou, jestli opravdu jsou domluvené sňatky o tolik šťastnější, než ty, do kterých vlezeš po hlavě. Jestli není lepší vyhořet, než vyhasnout, když se stejně všechny vdáme za toho nepravého.  

Café Jedna

Když je tvůj partner 7/10, máš právo ho (z)měnit? Máš právo mu dávat seznamy, úkoly a checklisty s deadliny jako podmínku toho, že zůstanete spolu? I když je to pro jeho dobro? A neměl sis radši najít někoho, kdo to má správně od začátku? A hlavně od kdy, protože si s někým sundaváš kalhotky, máš právo mu diktovat, co jí a dělá? A jsi ochotný přijmout to samé k sobě?

Seděli jsme s I. v Café Jedna a mluvili o budování lepších zítřků skrz a pro svoje partnery. A já od té doby přemýšlím o tom, jestli Stay hungry je ta nejlepší filosofie, co aplikovat na vztah. Jestli je třeba mu založit partnerské inovační oddělení, které cíleně a vytrvale pracuje na releasech distruptivních změn. Přestože v okolních case studies vidíš, že návrhy změn možná firma nepřijme. Jestli naopak inovace nemá přicházet zevnitř ve společné vizi lepšího světa. I když se potom hůř řídí, vyhodnocuje i marketuje.

Cobra

Byli  jsme v Cobře na večírku a pán z B. mi řekl, že prsa mám skvělý, ale nikdy by se mnou nechodil, protože jsem moc složitá. Složitá nejsem já, ale vztahy kolem nás!, chtěla jsem vyhrknout. Připomínají zamotané řetízky. Jsou lidé, kteří je mají rozmotané hned a pak ti, co je po pár hodinách vzdají. A pak my někde mezi tím. Happiness isn’t something that just happens to you a tak denně přemýšlím, jak se mu přiblížit. Jak být lepší. Jak čelit challengers ve všech překladech toho slova. Jak objevit černou labuť.

Když mluvím s firmami opakuje se, že, co mají vyřešené, je nezajímá. Nekladou důležitost na rychlost ve chvíli, kdy se jim daří posouvat firmu dopředu mílovými kroky. Jsou to, ale ta témata, která nás subjektivně nejvíce brzdí, kterým potom věnujeme největší pozornost a vypadají zdánlivě jako ta nejdůležitější.

Trávím teď na podzim každou volnou chvíli sama se sebou a dumám o přímkách a úsečkách, co jsou mezi námi. Protože, kde jinde, než na tak malém prostoru jako je Letná, cítíš každý pohyb srdcem?

P.S.: 

Můj milý čtenáři, možná zkoumám, co bys obešel bez povšimnutí, otevírám otázky bez odpovědí a přivádím tě k šílenství. Nejsi v tom sám, já sebe také. Učím se teď nejen ukazovat na trhliny, ale i hledat silikon, který díru zaplní. Tak na konec jako bonus, sušenku, co sis neobjednal, nabízím svoje letenské DIY na zlepšení všeho (a ničeho). Seznam triků na štěstí. 

Koupím si známky, cucám Sofee a píšu papírové dopisy. A někdy lámu voskové pečetě těch, co na Chotkovy sady došly z opačného konce světa a propadám se do nostalgie, co hřeje. (Díky, Tomáši.)

Piju batch brew u Sólisty a sleduju Jakuba, co si na třech čtverečních metrech plní svoje sny. To často mění pohled na věc vzhůru nohama.

Sedím na výlohou Yes Kafe a pozoruji, jak moc jiný může být svět hned za silnicí, u Billy. Dává mi to perspektivu a momenty, které chci nasdílet s #blessed.

Zavřu oči v Erhartově cukrárně a náhodně píchnu prstem do výlohy. Cokoliv spraví cokoliv. A jak říká Honza, Víc je vždycky víc.

Vezmu jezevčíka do Mr. Hot Dog.

Chodím do parku, kolem Havasu, na vyhlídku a pak nahoru kolem pivních zahrádek na Stalina. A vím, že někoho potkám. Možná na sebe jen kývneme, možná spolu zůstaneme venku do východu Slunce, možná něco mezi, ale je to náhoda doprovázená jasnou předvídatelností, která ti dá klid.

Čekám, co jiného se tady stane. Protože jsou místa, kde tě nepřekvapí vůbec nic, včetně Happy endu.