Celé dny teď dělám rozhovory, přednáším, nebo píšu studii, tak hledám chvíli, kdy načerpám samotu plnými doušky. Tak teď chodím jíst sama. Když jsi sám, vnímáš kontext, prostor i čas jinak. Poslepu. Jako když Ti někdo zaváže i v noci oči, najednou jsou dotyky intenzivnější, jdou ti až do konečků prstů a do nervových zakončení. Tak se mě rozhovory, co poslouchám potajmu a náhodou, dotýkají na místech, co ve spěchu a ve dne jinak ani nemám.

Obědové kantýny jsou přirozeným Vennovým diagramem lidí, kteří by se jinak nepotkali. A už vůbec by si nenaslouchali s péčí profesionálního výzkumníka. 

Co si dáte?

Pátek. 12:32. Dva muži s tetováním, svaly, nachovými košilemi a hodnotami, co do mého puzzle na první pohled nezapadají. A na druhý straně stolu já, holka z Letný, se všemi klišé, co tahle čtvrť i třiatřicítka s sebou nesou.

Houbová polévka s uzenou paprikou

“Mám z těch makléřských zkoušek strach, kámo. Tenhle rok je jen jedna odpověď správně. Ale příští rok už prý bude správných odpovědí víc. Takže to asi hecnu a stihnu to ještě letos.” 

Srkala jsem rozmixované žampióny a došlo mi, že tohle je ta nejsprávnější věštba pro 2018. Pokud mi letošní volby správných cest přijdou složité, tak příští rok budu mít ještě o pár vrásek navíc. Tak si slibuji, že už nebudu odkládat, co se mi honí hlavou v zoufalé prokrastinaci a udělám tlustou rozhodnou čáru. Vytvaruji si svůj svět kubistickými křivkami jasných označení a krabiček a přestanu žít v chameleonských odstínech šedé.  

Z rozhovorů, co v posledních měsících vedu ve firmách, vyplývá, že lidé mají nejraději ty manažery, kteří se dokáží rozhodnout, ať jakkoliv, a s tím rozhodnutím konzistentně setrvat. Tak si dávám předsevzetí, že se stanu svým nejoblíbenějším šéfem a s vlastními rozhodnutími vydržím aspoň jeden kvartál. Potom až nastane čas na reflexi, jestli mě ty jasně vymezené krabičky dělají tak šťastnou, jak jsme si mysleli, nebo je čas na změnu: if everyone had to think outside the box, maybe it was the box that needed fixing. 

Vepřové na švestkách

“Najednou se otočíš a je konec roku.”

“Ty jo, to ještě musím zaplatit dvě stě litrů na daních.”   

Konec roku vždycky přináší zúčtování a reflexi. A neštěstí, které plyne z iluze, že všechno se stalo skoro přes noc a jediné, co to sebou přineslo, je dluh na Má dáti/Dal. Adam mi sdílel Cult of Done potom, co jsme mluvili zas a znovu o tom, jak je důležité věci mentálně dokončovat. Jinak jsi zase neudělal nic výměnou za kopu energie. Bez viditelných výsledků jsi ztratil šanci na štěstí někde po cestě. 

Ti nejšťastnější lidé nejsou ti s nejlepším platem, ale ti, co se naučili dělit svůj den na malá vítězství. Nachází je ve všem a nezapomínají je oslavit. Tak myslím na Gestalt cyklus o motivaci, exekuci a reflexi, který se musím naučit aplikovat i na mikroby projektů a snů. Abych se uměla ohlédnout za dneškem a poplácat se po rameni. Zn. Tvrdou prací ke štěstí. 

Espresso

“Chodím domů jenom spát. Peklo.” (protáčí panenky)

“Já musím každý večer s malým na tenis!” (koulí očima)

Trávím celý dospělý život ochranou před dětmi, abych poslouchala příběhy kamarádek, co se konečně rozhodly otěhotnět a ono se nic neděje. Měsíc, rok, deset let. A tak pláčou. Někde mezi jejich vzlyky mi dochází, že věci stejně náhodně pozbýváš jako nabýváš, a plánovat si je, je to nejnaivnější, co můžeš udělat. 

Žiješ v soukolí plánů, co sis na sebe sám uštrykoval. Háčkovaný dečky, na který sedá prach, aniž bys je u sebe doma měl. A zapomínáš zavalený upředenou vlnou snů na to, co už doopravdy máš. 

Moje nemocniční spolubydlící jednou přišla v slzách a ukazovala mi “ten nejkrásnější dárek, co kdy dostala.” Aby vytáhla krabici džusu Toma. Pro paní, která, pokud náhodou nebyla v nemocnici, žila v zahradním domku bez vody a elektřiny, byl pomerančový koncentrát svátek.

Je to reflexe teď a tady, co Ti občas poskytnou jen zkušenosti mimo tvojí sociální bublinu. Tak sním o tom, že si budu víc připomínat, že žiju životem, který nepotřebuje tetování na bicepsu a nachovou košili. Že mám v ledničce hned několik džusů v bio kvalitě. Že jsem se dneska mohla jít najíst do nejfanovějšího podniku v okolí. A že když jsem doopravdy šťastná, tak to nikam s #blessed nesdílím. 

Účet, prosím!