Truth be told: Mám v ledničce aktuálně jenom miso pastu, víno a Ben and Jerry’s. Chci umět TikTok, Photoshop, biohacking a pózovat na samospoušť. Nezvládám odepsat nikomu na nic, ale uložila jsem si za poslední týden šestnáct videí corgiho na skejtu. V tramvaji koukám lidem do displejů. Myslím si, že nemyslet si o většině věcí nic, je ta správná cesta. Občas si koupím kytky v Tescu. Buď mám za den třináct schůzek, co se vzájemně překrývají nebo jenom koukam na YouTube na béčkové trailery. Nikdy ne kompromis. Vyjmenuju všechny děti Brada Pitta, týmy, kde hrál Zlatan a outfity Kim K za poslední dekádu. Vlastním 53 rtěnek, ale jen dva “netušim na co” štětce. Nechodím na koncerty. Když je mi špatně, zadávám do sbazar slovo “design” a “návrhář”. Pak je mi ještě hůř. Mám alergii, bolavé břicho nebo něco zlomeného častěji než nosím podpatky. Zvažuju, proč jsem nešla na Oxford a nedávám na Instagram prsa. Pořád nemám odpoveď. Křičím do telefonu stejně jako moje máma a babička. Žárlím. Neumím říct čím budu až vyrostu jednou větou. Ani třema. Mám hubený a tlustý období: v obou nosím crop topy. Čtu si po kavárnách knížky o politice jen naoko, ale doopravdy chodim poslouchat konverzace od vedlejších stolů. Proklepávám nový kluky svých kamarádek s pečlivostí MrRobot. Koukám se ti jako první na boty a soudím. Chci svatbu, co nemá rozlučku se svobodou. Bojím se žraloků, výšek a nejistoty. Vyhýbám se debatám o penězích. Dávám ve své hlavě věcem scénáře, deadliny a KPI. Znám jménem každého psa ve čtvrti a vím, kde přesně bude mít ten náš pelíšek. Jsou dny, kdy chci být Madeleine Albright a taky tady vůbec nebýt. Mam přeplněný wishlist na Vestiaire Collective. Dělám víc fuckupů než ne. Až když mi přišel prací prášek jako #spoluprace, došlo mi, že mi letos bylo víc čtyřicet než třicet. Každpádně dík, protože ať je mi kolik je, neumím se u jidla nepocintat. Přála bych si být chytřejší, klidnější a taky jako Vašek Rouček. Možná to přijde, ale tenhle týden určitě ne. Protože zase padám na kolena. Pokorou, únavou a vlastní blbostí.