Moje máma* říká, že roky, co končí nulou jsou symbolické v tom, že jsou novými začátky a současně starými konci. A má pravdu. “Napočítej do deseti,” říkáme dětem a ony poslušně končí desítkou. A ty geniální / rebelské / co chodí na GJK, začínají nulou. Protože desítkové řady (i cokoliv jiného) začínají i končí v bodě nula.  

Nula je nic a současně začátek.

Nula je nic a současně konec.

Moje máma říká, že tenhle rok je vyhrazený změnám. Začátkům a koncům. Teď je prý děláš dobrovolně, aby Tě k nim ten příští nedonutil. Když děti počítají do deseti, je nula dobrovolná, ale jednička povinná. V roce jedna začátek přijde povinně, není už volbou. 

Mezi konci a začátky je prostor. Nikdy na sebe těsně nenavazují. Přechodové rituály tradičních kmenů ukazují, že se z kluka stává muž až po nějakém čase v poušti. I tradiční pracovní smlouvy mají výpovědní a zkušební doby a mezi tím ještě pohovory a rozhovory. A v matematice je mezi nulou a jedničkou 0,1, nebo 0,897. 

Ten meziprostor mezi koncem a začátkem často čteš jako vakuum. Ale podle mě je naopak plnější emocí než fáze před a potom. Než fáze, které se dají definovat řádkem na Linkedin nebo historkou o ex. Už protože s sebou přináší méně čitelných emocí. Když zvířata po zimě odhazují starou srst a nechávají si narůst novou, na jediném těle se jim potkávají dva světy - ten starý a ten nový. A tak se v něčem, co mělo být na první pohled vakuum bez nutnosti ho zmiňovat, vaříš ve vlastní šťávě. V šoku z toho, že mezi koncem a začátkem vůbec něco je.

Moje máma věří ve věci, co nevidíš, homeopatii, horoskopy a nulové roky. Ale jako by ve svých teoriích popisovala, co teď vidím kolem sebe**. “Tenhle rok je nejlepší a nejhorší zároveň,” říkala mi Hanka nad pivem v Lokále. A já kývala. Hroutí se mi struktury, na kterých jsem stála a současně se objevují nové základy. Konečně jsem na vlastní kůži pochopila jin a jang: že bez jednoho, není druhé. 

Je to základní operační pravidlo Vesmíru: “Even as the laws of physics create order, that order will inevitable descent back into chaos once more. (…) The entropy of a system can never decrease over time. Universe as a whole is destined to become more random.” Čím dále jsi od Velkého třesku, tím blíže k němu jsi. Věci se rozpadají, aby mohly znovu začít.

Plní se mi všechno, co jsem si dala na začátku roku na vision board*** a současně mě Vesmír vytrestává vším, co jsem si tam zapomněla nakreslit. Splnil mi byt s vanou a velkým stolem, jen jsem si nikam nenalepila, že bych u něho nechtěla sedět sama. Jsem každý týden v jiné zemi, ale přes ZOOM. Píšu více než kdy jindy, ale nezbývá mi energie z toho mít radost. Jdu zpátky do školy v době, kdy jsem měla trávit většinu času školeními. Našla jsem naději v době, kdy nás zavřela karanténa mezi čtyři stěny. A ztratila jí ve chvíli, kdy se mělo všechno vrátit zpět.  

Plní se mi všechno, co jsem si přála a současně rozpadá na prach. Nikdy jsem nepřemýšlela o dualitě tolik, co poslední měsíce. To, že všechno v sobě současně skrývá svůj opak. A svět kolem mě mi kývá v souhlasu**. Čaputová a Trump. Facebook a komunity jako QAnon vs Facebook a komunity jako #HolkyzMarketingu. Demonstrace za dobrou věc a riots. Karanténa.  

Krize prý akcelerují stávající tendence ve společnosti a tak z hrnce v mé hlavě bublají rozhodnutí. Racionálně vyložené na stůl, děsí moje okolí: “To Tě napadlo za poslední týden?” Nenapadlo, psala jsem tyhle monology ve své hlavě poslední měsíce, roky. Jen si nikdy nezasloužily publikovat. Až teď. 

Když v sobě totiž cítíš oboje, chceš si vnitřně vybrat. Najít pevnou půdu pod nohama a opěrný bod. A tak koukám kolem sebe a ptám se, co vlastně chci. Co mám nechat v bodě nula a co si s sebou vzít do budoucnosti. Nikdy jsem nikomu (ani sobě) nedávala ultimáta, ale tenhle rok bych s nimi mohla tapetovat. 

Drtím ta ultimáta skrz zuby a namlouvám si, že teď to bolí méně než příští rok. Protože za rok mě bude bolet nejen konec, ale i to, že jsem tomu ještě dala další čas a energii. Dupu vztekle nohou do pohlady a vrčím deadliny. Protože věci se mají dělat před zenitem, v době, kdy ještě můžeš.

Mnoho lidí by udělalo cokoliv pro to, aby v jejich životě nemuselo dojít ke změně. Raději zůstávají se známým, než, aby udělali krok vpřed. Ale jediná konstanta je vývoj. The Atlantic tvrdí, že “transitions feel like an abnormal disruption to life, but in fact they are a predictable and integral part of it.” Každých 12-18 měsíců dojde k menší změně a cca třikrát za život k té velké, lifechanging one.

Rok 2020 je odstartoval novou realitu. Posunul nás mílovými kroky do (dystopické) budoucnosti. Podle Shopify e-commerce akcelerovala za jediný měsíc o několik let. A stejně se zachovalo vzdělávání, móda nebo vztahy. Virtuální oblečení, home office a Google Classroom rostou na zmínkách i důležitosti. Napořád. 

Jak dokumentuje MIT review, mnoho z nás mluví o návratu tam zpátky, ale ten nikdy nepřijde. Je možný jenom ve filmu, ne doopravdy. Není divu, že s námi teď Tenet / Dark / Back To The Future rezonují jako nikdy. Touha po tom mít stroj času, který Tě vrátí do doby, kdy bylo všechno známé, vibruje všemi mými kamarády. Nostalgie po dětství v devadesátkách, Barracku Obamovi, objetích a eurovíkendech. A potom, co jsme měli spolu. Ale to už neexistuje.

Na roce 2020 je děsivé, že nám nedal volbu. Jako by se na nás podíval a řekl, nejvyšší čas jít do pouště a ulovit lva a vytáhl nás uprostřed noci z chatrče od mámy. Do tmy, zimy a strachu.

Přechodové rituály jsou obestřené respektem nejen kvůli symbolické roli jakou mají, ale i kvůli nebezpečí, které v nich je obsažené. Mnoho chlapců se z pouště nikdy nevrátí. Stejně jako rok 2020 pohřbí mnoho lidí, vztahů i nadějí. A současně z mnoha z nás udělá muže. 

Knížky na čtení. 

William Bridges. Na prahu změn.

Dr Becky Smethurst. Space: 10 Things You Should Know.

*Asi nikdy nenapíšu blog, kde není zmíněná moje máma. Facepalm. 

** Subjektivní zkreslení, chápu. Thank u, next.

*** Jablko nepadá daleko od stromu. A jaká matka, také Katka.

Neon: Tracey Emin