Deset sloganů, co jsem potkala po cestě

“Smažený květák je taky řízek.” (Dveře na DAMU)

Jenda jí paleo, moje máma bezlepkově a bio, Karin se pokouší o raw/vegan a Bára přestala jíst cukr (“víš, že je to jed?!”). Paní v restauraci včera odmítla sýr, že obsahuje laktózu a pán vedle ní, cokoliv, co není dušená zelenina. A já díky panu Crohnovi nejím skoro nic. Snídat chleba, obědvat knedlík a večeřet jogurt se pro většinu z nás stalo horovým scénářem. Už nejíme dorty, protože po nich ztloustneme, ale protože to znamená chronický zánět/migrénu/akné/konec světa. Naše dietní omezení jsou seznam dramatických scénářů a projít supermarketem je jako sledovat lebky na lahvičkách v Barvy, laky.

Pokud něčemu opravdu věříte, stane se to, píše se v knížkách, co čte máma po večerech. A možná se takhle vsugerovaná predikce budoucnosti nevztahuje jen na prince na bílém koni, ale i na křeče v břiše. Protože často nemáme problém se zažíváním, ale v hlavě, píše Christy Harrison na Refinery29. 

A je načase začít jídlo zase milovat ve vší rozmanitosti. Jako to dělá Tomáš Karpíšek. Protože když jdete do jakéhokoliv Ambiente, zapomenete na děs z řepy, bůčku i toho lepkovo-cukrovo-laktózového dortíku.  

PS: Jaké to je být na druhé stráně barikády v Michelinské restauraci píše NY Times. Jen se může stát, že potom objevíte alergii na humra.

“Moment you’ve been long waiting for is over.” (Představení Katedry alternativního a loutkového divadla, NocDivadel v DISKu)

Jsem workoholik. Jako většina mých kamarádů. A tak ta (skoro) nejděsivější věc, co se může stát, je o práci přijít. John Jannuzzi se přes noc stal freelancerem (tak se tomu být nezaměstnaný v mém oboru teď říká).

“You’re going to find something soon,” “Anybody would be lucky to have you,” “Travel!” Still, I couldn’t get rid of The Feeling. It wasn’t bad, but it certainly wasn’t good. In some ways, it felt like my birthday. Endless messages about how great I am were heartening. My parents repeated, “You’ll be fine!” People kept buying me drinks.“

 

“don’t text him” –jesus (@sosadtoday na Twitteru)

Je mi 31 a v různých vztazích jsem strávila přes deset let, což by mě podle teorie Malcolma Gladwella mělo kvalifikovat na experta. A pak mě dokáže zahnat do kouta taková retroklasika jako textovka. O monolozích, které samy se sebou vedeme, pokud neodpovíš to dvou minut, píše Modern Love: 

“If you’re a 20-something urban professional who doesn’t text, you’re pretty much impossible to be friends with. For a friendship to exist in 2015, people need to know they can text “ugh I love oysterrrrs” at 2:15 p.m. on a Friday and get a response by 2:30.”

“Is it kitchy to love love?” (Veletržní palác)

Tři poznámky na okraj o seznamování.

1) Vojta mi v sobotu v Šálku vyprávěl o dílu Simpsonových, kde se Marge vydá na speed-dating. V jednu chvíli se lektorky zeptá, kde se seznámila s manželem ona: “Through friends as normal people do.” 

2) Jen od chvíle, kdy vznikly pojmy jako “osobní branding” a Linkedin se stal největším seznamovací sítí, mám problém rozlišit, jestli tohle kafe je networking nebo dating.

3) Když se dámy, co pomáhá americkým milionářům najít manželku, redaktorka ELLE zeptala, kde by měly úspěšné ženy hledat muže, jednoznačně odpověděla: “V Evropě.” 

“Mezi námi dvěma je už jen šunková pěna.” (Pud a předsudek, NocDivadel v MeetFactory)

Na začátku je Tinder & co. a o tom, co je dneska na konci, píše The Cut.

“I have 700 friends on Facebook, 36 of whom I consider exes. Not all are ex-boyfriends—in the eleven years that “boyfriend” has been a name for men in my life, I have referred to nine as “boyfriends.” The rest are men I dated casually, guys I dated disastrously, make-out buddies, one-night stands, vacation flings, and a few boys I never touched but flirted with so heavily they can no longer be categorized as “just friends.” These people aren’t ex-boyfriends but they’re ex-something, weighted with enough personal history to make my stomach drop when they message me or pop up in social-media feeds. Which is pretty often.”

“Something beautiful / falling to pieces / in the moment of its discovery.” (Veletržní palác)

Být žena není ta nejjednodušší věc na světě. O šesti velkých tématech vypráví Bára Baronová a Dita Pepe v knize Intimita a já se nemohu dočkat, až mi přijde do schránky, protože ten HitHit vyšel! 

“V mraveništi není posvátné místo.” (Veletržní palác)

Je jednoduché někoho odsoudit. O to víc mě baví, když někdo staví zažité pravdy na hlavu. V Guardianu argumentují, že počítačové hry jsou příběhy budoucnosti: 

“Your experimental technological literature is already here; it’s the noise you’re trying to get your children to turn down while you pen your thoughts about the future of location-based storytelling.”

Nemění se jen příběhy, ale média, kde je konzumujeme. O Kindle a cestě zpět píše AEON. “

“The way we consume media changes over time. The largest changes can be explained, in part, through the lens of value proposition. (…) Containers matter. They shape stories and the experience of stories. Choose the right binding, cloth, trim size, texture of paper, margins and ink, and you will strengthen the bond between reader and text. Choose badly and the object becomes a wedge between reader and text.”

“Caring is the coolest thing I’ve ever seen anyone do.” (Peanuts cartoon)

Skončit v práci, abys trávil dny s pedofily, bezdomovci nebo vdovami. Protože pozornost je ta nejvzácnější věc, kterou můžeš někomu dát. Jaké to je rok naslouchat příběhům, které nikdo nesměl slyšet, píše Quartz.

Není hned potřeba psát výpověď, stačí jen se nuceně usmát. Nebo poděkovat, tak, kde to nikdo nečeká. 

“One afternoon, I received an unsolicited email. “Dear Professor Brooks,” it began, “You are a fraud.” That seemed pretty unpromising, but I read on anyway. My correspondent made, in brutal detail, a case against every chapter of my book. As I made my way through the long email, however, my dominant thought wasn’t resentment. It was, “He read my book!” And so I wrote him back — rebutting a few of his points, but mostly just expressing gratitude for his time and attention. I felt good writing it, and his near-immediate response came with a warm and friendly tone.” 

O důležitosti vděčnosti a jak (vám) může změnit svět, píše NY Times. 

“Do you want me to leave room for milk, just like we leave room for the possibility that God may or may not exist?” (NewYorker o Starbucks)

Když jsem byla před několika lety v NY, fascinovalo mě, jak všichni neustále mluví a současně nic neříkají. Všechny výplně “You know” “I was like” byly vatou kolem neexistujícího tématu. V Dánsku je to úplně opačně píše Iva Rozi v Hospodářkách. 

Takové to, když se z projevů stávají prostě jen jevy. (@suchosch na Twitteru)

Je vám 29, každý den si voláte s mámou a jste dolarový multimilionář. Sorry to say, ale CEO Tinderu vypadá v rozhovoru pro EveningStandard jako úplný idiot. Rozhodně je to naděje pro každého startupistu, že nemusíte být ani chytrý, hezký, nebo milý, aby to vyšlo: 

“Apparently there’s a term for someone who gets turned on by intellectual stuff. You know, just talking. What’s the word?” His face creases the effort of trying to remember. “I want to say ‘sodomy’?”