Fine, thank you

Jedna z prvních věcí, co ti řeknou na hodině angličtiny je, že na otázku How are you?, se odpovídá Fine, thank you. Nikdy jinak. Toužím vloupat se na hodiny češtiny pro cizince, abych zjistila, proč jsme se tady u Vltavy místo Dobře, díky, naučili říkat Dobře, ale. Mám se poslední dny a týdny moc hezky a je mi z toho trapně. Tak vytahuji z paty a na světlo ale, abych trochu mírnila zářící pleť z toho všeho světového míru, co mi teď ovládl život. Je to jako když se během ekonomické krize lidé báli nosit loga drahých značek. Jako když se vrátíš do Frýdku a nemluvíš o tom, kolik jsi dal včera v Esce za večeři (a za co). Jako když na pochvalu, že ti to sluší, briskně všechny odvětíme, že přece byly ve slevě. Toužím po životě s pěti pé a když ho mám, tak je mi z něj trapně.

Lidé v uprchlických táborech prý nepláčou. Už na to nemají sílu. Protože, abys mohl plakat, musíš mít ten komfort slzy spustit. A tak chodíme všichni na terapii právě proto, že komfort životů s pěti pé máme. Platíme trojnulové částky za povídání si o #firstworldproblems už kvůli tomu, že je to možná jediné místo, kde jsme k sobě upřímní. 

 

Chtěl bych slyšet, co o mě vyprávíš holkám, řekl mi D. někde na Kampě a já se zarazila hrůzou. Nad tím, jestli bychom spolu mohli fungovat, kdyby všechno, co komukoliv píšeme, vyprávíme a fotíme, jsme si také sdíleli navzájem. Důvěra musí být, tvrdí babské rady v lesklých časopisech, ale pálí mě teď otázka, kde intimita v digitální generaci končí. Sdílenými účty nebo hesly? Nebo jen tím, že si vzájemně neanalyzujeme, kdo lajkuje koho?

 

Moje nejšťastnější momenty poslední doby jsou spojené právě s upřímností, která není digitálně přenositelná. Když si v práci dáváme feedback, co někdo myslí vážně. Když s K. mluvíme o emocích, které stojí za našimi rodinnými konstelacemi. Když jsme stáli u táboráku, skákali do kaluží a olizovali si prsty od těsta. Nic, co by šlo zachytit a sdílet. Často ani někomu, kdo by stál o pár metrů dál. 

Ale o to víc jsem v šoku, když upřímnosti čelím. Beyoncé má prý alter ego, které nasazuje, aby dokázala vylézt na pódium. A stejně tak nasazuji automatický výraz a frázi po otázkách Proč jsi odešla z práce? Kdy se budeš vdávat? Proč ještě nemáš děti? Přemýšlím, jestli je správně, že tu správnou odpověď nemám, nebo spíš, že jí chci společně hledat, až po době, která je aspoň tisícinásobkem networkingového večírku. A než uplyne, budu mít vždycky oholené nohy a odpověď Fine, thank you.

 
_thinksPavlina LouženskáComment