Kariérní krize Millenials (a prince Charlese)
Moje sociální bublina teď rezonuje nesmyslností tradičního vzdělávání. Steven Bartlett, social media super star a zakladatel vlivné agentury Social Chain Group, napsal na Twitter, že univerzitní titul je k ničemu. Za jediný den získal 2000 RTs a nekonečno souhlasných pokývnutí.
63 % Američanů dnes má podle TIME bakalářský titul. V praxi to znamená, že jsme údajně nejvzdělanější generací v historii. Naprostá většina ale přiznává, že co se učili ve škole s praxí nemá nic společného.
A není to jen aktuálnost našich titulů, které vidíme černě, jak píše Huffington Post. Mladí Američané dnes vstupují do života s o 300 % větším studentským dluhem než jejich rodiče. A přestože to zdálky vypadá, že mají vše, co je třeba, doopravdy mají o polovinu menší šanci získat bydlení než jejich rodiče v roce 1975. Každý pátý žije pod hranicí chudoby - mezi neplacenými stážemi a mrzkými pracemi na dobu určitou.I proto ve věku 18-29 žije víc lidí s rodiči než s partnerem. Ne protože chtějí. Tak není divu, že 69 % přiznává, že nežije takovým životem jaký si představovali.
Trenér Arsenalu odchází po 20+ letech a Dan mi ho dává za příklad někoho, kdo umí vytrvat u původního záměru. Setrvat u jedné kariéry celý život. Je snadné ukázat si na nás, na generaci, co si nedokáže vybrat, čím bude. A plácá se odnikud nikam na obláčku z avokádového toastu.
Jen je těžké se původního záměru držet v době, kdy disruptivní je na denním pořádku. Deset let zpátky neexistoval Instagram, Uber ani GoodData. Za posledních deset let jsem neměla práci, která před deseti lety existovala (nebo pracovala se stejnými nástroji). Když jsem patnáct let zpátky šla studovat, AI a machine learning rozhodně nebyly talk of the day. A pokud průměrná doba strávená v jednom zaměstnání u Baby Boomers byla jedenáct let, u nás jsou to tři.
Nejsme to jen my, komu se klepe půda pod nohama. Ani naši (potenciální) zaměstnavatelé na tom nejsou lépe. Startupy se nestaví pro vnuky, ale na exit. Agentury dnes pivotují častěji než kluci během Startup Weekendu a korporace s každým novým boardem restrukturalizují.
Šéfredaktor Financial Times Simon Kuper ve vypráví, jak vyšel z univerzity s titulem podloženým seznamem románů, které s reálným životem nemají nic společného. A dostal od náhodného Otce Fury během networkingu jedinou radu: Nikdy se nepřestaň učit, nikdy si nemysli, že něco víš.
Zní to jako klišé, ale je snadnější dnes dohnat špičky v oboru než kdy bylo. A tak není divu, že Millenials jsou přesvědčení o tom, že ke vzdělávání potřebujete fyzickou třídu či konkrétní vzdělávací program. Všichni čteme stejná média a propojit se s těmi správnými lidmi je otázka dvou kliků. Mass online courses daly všem na světě přístup ke špičkovému vzdělávání zdarma. A já a spousta mých kamarádů jsme důkazem toho, že kariéra se dá změnit kdykoliv.
V roce 2030 70 % workforce budou právě Millenials. Mluvila jsem o tom v jedné velké korporaci a prošedivělí manažeři promýšleli, jak uzpůsobit jejich firmu těm, co přijdou po nich. Chtělo se mi plakat, když jejich nejčastějším nápadem bylo, že vše zjednodušší, rozkouskují. Aby se generace, co vydrží v práci “jen” tři roky, nic nemusela pro práci učit. Aby generace, co neudrží pozornost déle než YouTube video, pochopila, co se po nich chce. Aby se generace, co se podle nich rozhodla ubavit k smrti, zabavila.
Jenže my žádné rozkouskování a zjednodušení nepotřebujeme. Pochopili jsme už dávno, že jediný způsob, jak se udržet nad vodou, je učit se. Makat na sobě. Za poslední roky jsem se naučila o technologiích, médiích i zahraniční politice víc než můj táta s tehdejšími nástroji mohl.
Jen teď mi dochází, že je mi to k ničemu. Protože tenhle závod nemá konec. Nesmím přestat a stejně to nebude stačit. Moje vzdělání mě připravilo na všechno kromě budoucnosti. Moje odpracované roky mi daly všechen kredit, co je na Linkedin potřeba. Ale bez výhledu na štěstí. Protože vymýšlím, jak pivotovat agenturu. Jak optimalizovat korporát. Jak udělat všechno klikanější. I sebe. Aby přišla umělá inteligence, GenZ nebo se jen změnil algoritmus a já zase začala od znovu.
The best minds of my generation are thinking about how to make people click ads, řekl Jeffrey Hammerbacher a my jsme pořád ještě překvapení, že roste počet lidí na antidepresivech. Do 35 let je sebevražda nejčastějším důvodem smrti. Millennials are reporting the highest levels of clinical anxiety, stress, and depression than any other generation at the same age, tvrdí Psychology Today.
S potenciálem olympijského plavce se plácáme v dětských brouzdalištích s hloubkou oceánu. Plaveme od rohu k rohu unavenější a unavenější. A kromě cesty ven, hledáme i viníka. A pliveme hořkost z toho, že jsme se stali generací rozkročenou nad propastí ekonomických krizí. Generací, co neumí technologie tak dobře, aby s nimi splynula, ani tak špatně, aby si jejich vliv nepřipouštěla. Generací, co údajně žije na instant gratification, ale musí odkládat všechno - věk vstupu do manželství je dnes 26,7 let oproti 20,6 letům v roce 1967. Nejen kvůli antikoncepci. Jsme generací, nad kterou dlí a o které rozhoduje 63 % C-level manažerů, kteří už by měli být v důchodu, ale stále neodchází. Generací, která ztratila hlavně sama sebe.
Připadáme si jako Princ Charles. Starší generace odmítá uvolnit svá místa a ta po nás je rozhodně roztomilejší, než jsme my kdy byli. Snažíme se dorůst do bot, zámků a smeček corgi pejsků generací před námi, ale nedaří se nám to. Job descriptions, na které se teď hlásíme, vznikly před mnoha desítkami let. To, že jsme je pečlivě opsali, neznamená, že je na nic něco nového. Ničíme sami sebe tím, že se snažíme být přesnou kopií světa, co odchází.
A zapomínáme v té sebelítosti, že ten hororový scénář není Princ Charles, ale že zapomeneme, že můžeme být i Princ Harry. Zbourat všechna pravidla a umést tak cestu generaci za námi. Jít příkladem i za cenu přešlapů.
Simon Kuper končí svůj komentář ve Financial Times o nutnosti se celý život učit, poznámkou o tom, že nikdo nás nenaučí více než ti po nás. Protože ještě nejsou tak ostrouhaní krizemi, negativními predikcemi a kompromisy hypoték. Jejich názory jsou víc cutting-edge, a proto se zarývají hlouběji do kůže. A bolest, jak je známo, nás mění.
Stála jsem v té korporaci uprostřed šedivé zasedačky a jeden z manažerů se mě s vážnou tváří zeptal: No a co já z toho teda budu mít, když se té vaší generaci přizpůsobím? Zalapala jsem po dechu a vzpomněla si na citát filozofa Wayna Dyera: Pokud je volba mezi tím, mít pravdu a být k oponentovi přívětivý, vyberte si přívětivost. Tak jsem tiše mluvila o tom, co můžeme naučit my je: flexibilitě, která je svalem, který se dá trénovat. Tolerancí, se kterou přijímáme, co přichází. Pravidly, která po divokých 90s, bouráme s respektem. Přesně jako Princ Harry.
Snažím se od té doby mluvit s lidmi, kteří jsou o hodně mladší než já a jen poslouchat. Už protože jednou budou oni rozhodovat o mě. Vytvářet svět, ve kterém já strávím svůj golden age. A chci, aby byl tím nejlepším možným.
PS: Jak tweetuje Steven Bartlett: můj titul je mi opravdu na první podhled k ničemu. Staroanglická literatura, metodika překladů a irská výslovnost se zdají být od reality mého všedního dne vzdálené světelné roky. Ale umění vyprávět příběh, pochopení, že originální zpráva ne vždy odpovídá té výsledné, a hlavně, že historie definuje současnost, mi dal právě můj titul. A proto jsem za něj vděčná.
