Přepracování

Říká se, že médium, které za poslední rok nevydalo aspoň jedno povzdechnutí nad nesmyslností našich úvazků, jako by neexistovalo. Pandemie nás zbavila kuchyňkového small talku a obnažila tak na kost nesmyslnost job descriptions i work-life balance narativů, které jsme si celé roky pěstovali.

​95 % zaměstnanců zvažovalo poslední rok výpověď a důvodem je vyhoření. Plný inbox, žádný smysl v dennodeních úkolech, ani výhled na zlepšení. Deprese a vyčerpání, na které firmy reagovaly večírky s pizzou a zábavným teambuildingem přes Google Meet po práci, nás dovedla do kouta.

Ale je to jenom eskalace situace, která je s námi celé roky:

Over the past few decades, work for many salaried employees has ballooned far beyond 40 hours a week, thanks to a combination of weakened labor laws and technology that allows bosses to reach workers at any time of the day or night, píše Vox.

Představa práce od devíti do pěti se stala nedostižnou fata morgánou, Poslední lidé, kteří měli po pátý padla, je generace mého táty. My ostatní teď jen kolektivně předstíráme, že hranice mezi prací a životem existuje. Ale realitou je, že poslední oázu jsme nechali daleko za sebou.

New studies show that workers around the world are putting in an average of 9.2 hours of unpaid overtime per week – up from 7.3 hours just a year ago. What's more women devote 1 to 3 hours more a day to unpaid housework than men.

Max Weber a jeho protestantská etika se nám za posledních 400 let vryly pod kůži a teď tiše trpíme. Ale cestu ven z téhle temné studny má málokdo.

---

WORK HARDER, DIE FASTER

Mám hned několik frází startupového světa, které bych poslala na smetiště. Work hard, play hard je v Top 3. Glorifikovat lifestyle, který vás v lepším případě dovede ve třiceti na kapačky nebo v horším ke karoshi (japonský výraz pro death by overwork), je jeden z největších paradoxů, které potkávám.

Pořád citujeme Elona Muska a jeho: Nobody ever changed the world on 40 hours a week a přitom potkat v mém oboru člověka, co před třicátinami nevyhořel / neskončil v nemocnici, je skoro nemožné.

Aktuální posedlost prací od nevidím do nevidím je kolektivní sebepoškozování. Za úprkem na kapačky totiž často nestojí management firmy, ale krutost mytologií, které vyprávíme sami sobě.

Millions of us overwork because somehow we think it’s exciting – a status symbol that puts us on the path to success, whether we define that by wealth or an Instagram post that makes it seem like we're living a dream life with a dream job, píše BBC.

Není to obava z chudoby, ale naše vlastní ambice filtrované skrz očekávání zaměstnavatele. A lockdown tohle ještě zvýraznil.

To, co dávalo smysl ještě na jaře, teď nedává smysl vůbec. Nastavili jsme si lockdown na cally se zapnutým videem, ideu, že se dá pracovat 24/7 a do toho se starat o rodinu. Vtloukli jsme si do hlavy myšlenku, že být sám je v pohodě, stejně jako nepolevit ve výkonnosti ani na minutu. Řekli jsme si, že nastavovat dlouhodobou strategii péči o zdraví zaměstnanců nemá smysl, protože je to za chvilku pryč. A teď na to dojíždíme, píšu ve starším článku.

Nejvyšší čas aspoň na chvíli vypnout. Doopravdy a ne jen na oko. A nebo dát tomuhle křeččímu kolečku valem. Protože Guardian má pravdu když aktuální situaci lakonicky komentuje: The Puritans had a strong work ethic. But they also burned witches at the stake... We need new role models.

INBOX ZERO

Neexistující připojení v 3 000 metrech nad mořem mě po týdnu vrátilo k inboxu tlustšímu než můj poslední newsletter. A nejsem sama, na koho jde při pohledu na ikonku Gmailu úzkost. Jak New Yorker dokazuje na vědeckých studiích: e-mail is making us miserable. Tak není divu, že okouzlení prací na dálku jsme se propadli kolektivní deprese.

There are two hundred and thirty million knowledge workers in the world. If this massive population is being made miserable by a slavish devotion to in-boxes and chat channels, then this adds up to a whole lot of global miserableness! From a utilitarian perspective, this level of suffering cannot be ignored.

Vršíme jeden e-mail na druhý a jde nám jen o nadprodukci. Protože práce z domova, se přeci dokazuje tím, že komunikujete. Moji korporátní kamarádi dříve přicházeli do práce první jen, aby si přehodili sako přes židli a odešli na fejkovou celodenní schůzku. Teď to samé teď na WFH platí o e-mailu, co pošlete každou hodinu. Produktivita se demostruje počtem odeslaných zpráv.

#1 radou, jak efektivně budouvat hybridní týmy, je nadkomunikace. Ale tuším, že v těch článcích jde o pointu a ne o kanál. Ne o počet e-mailů, slackových zpráv, ZOOM meetingů, ale o to, že o sobě víme, rozumíme si, myslíme na sebe. Ale to se špatně měří a reportuje. Tak zůstáváme zase jenom u open rate.

Our habit of broadcasting information en masse has become more entrenched over the past year. We used to broadcast in person during status meetings and town halls. Now we’re doing it through email, chat, and video conferencing. And we’re using that technology to measure the wrong things. We’re measuring how many people opened the email or tuned into a virtual town hall, which misses the point entirely. Communication isn’t about what you’ve said, it’s about what the other person has heard and understood, píše Atlassian.

Můžeme už se prosím shodnout, že existují lepší formy než dát pasivně agresivně všechny svoje kolegy do cc? Beru telepatii, hlasovky, poštovní holuby, procházky po Stromovce, ale i jogurtové kelímky na zdi. Jen ne e-mail. (Říká holka, co vám e-mail pravidelně posílá.)

YOLO, TAKŽE VÝPOVĚĎ

Stala se jedna věc, kterou čekal každý: Mnoho lidí je aktuálně bez práce.
Stala se věc, kterou čekal málokdo: Mnoho jich už zpátky do práce nechce.

Tváří tvář smrti přehodnocujete, čím trávíte čas, tvrdí TED talky i NY Times bestsellery, a tak nás kříže nakreslené na Staroměstkém náměstí, poslali kolektivně na HR. It’s the “you only live once” mentality on steroids, která za nás psala výpovědi, píše Washington Post. Workers are shifting where they want to work — and how. For some, this is a personal choice. The pandemic and all of the anxieties, lockdowns and time at home have changed people. Some want to work remotely forever. Others want to spend more time with family. And others want a more flexible or more meaningful career path.

Ztratili jsme smysl v hákování na něčem beze smyslu a pandemie nám otevřela nové možnosti. Třeba:

Škatulata, hejbejte se na pracovním trhu, otevřela nové pozice.
Gig economy i přístup k investicím nám umožnila objevit nové možnosti obživy. (Více o tom píšu v textu o Creator Economy)
Práce na dálku znamená, že může být doopravdy na dálku. Tak je možnost pracovat v Africe najednou o hodně blíže. Dříve jsem mezi startupy potkávala hlavně mladé kluky z VŠE, ale teď je rozptyl o hodně širší. Přidali se k nim zklamaní lidé z korporátů, rodiče, kteří hledají způsob, jak skloubit rodinu s prací, mladí lidé, kteří nechtějí jít ve stopách svých rodičů.

Jak říkáme s Theou v posledním #Trendspotting o vzdělávání: 63 % Američanů má bakalářský titul a to z nás dělá nejvzdělanější genraci v historii, ale naprostá většina přiznává, že jejich vzdělání nemělo s praxí nic společného. A tak se #GenZ čím dál více vysokým školám vyhýbá a míří do praxe. Častokrát velmi brzy. 13 % lidí do 25 let má svoje podnikání.

V dlouhé eseji Simon Harris vysvětluje, že stát se pánem vlastního osudu je jediná cesta, jak nezamířit do temného lesa: Who could blame young adults ... if we prescribe fake and meaningless work for the first two decades of their existence? By confining meaningful work to an adult-only activity, it is little wonder that adolescence is a period of great depression.

NOT SO HAPPY END

The best minds of my generation are thinking about how to make people click ads, prohlásil kdysi Jeff Hammerbacher a myslím, že si tenhle poznatek zaslouží upgrade na The best minds of my generation are breaking down.

Skoro milion lidí umřelo minulý rok na přepracování. A mezi lety 2000 a 2016 se tohle číslo zvedlo o 42 %, píše WHO. 52 % lidí v letošním roce vyhořelo a 77 % ho zažilo u svých kolegů.

Prací trávíme minimálně 1/3 života, ale oddělení, které se má starat o náš well-being se jmenuje Resources. To přesně jsme: zdroje. 70 % zaměstnanců cítí, že je jejich duševní pohoda zaměstnavatelům úplně jedno. Asi protože přemýšlí, jak vás nahradit roboty.

"We dehumanised the workplace a long time ago, and I'm not saying it with any pride," says Anat Lechner, clinical associate professor of management at New York University. For many companies, it's still: "If you don't work, then someone else will come along and do it. And if that's not gonna help, we'll allocate it to the AI. And if the AI takes over, we'll put together a gig workforce." Overwork, or get left behind, píše BBC.

A nejsou to jenom firmy, kdo ghostuje aktuální situaci. Byla jsem v panelu s paní z Ministerstva školství, která mi vysvětlovala, že na pracovním trhu existují jen tři skupiny lidí: HPP, nezaměstnaní a studenti. Tuším, že s názorem, který byl aktuální naposledy v roce 1989, rozhodně nepřijde s reformami, které by daly práva i lidem, co HPP nemají. Každý report o Future of Work, mluví o inovacích, aby pak ve footnotes napsal, že bez zákonodárců to nepůjde. Jen to nepůjde s těmi, co tam teď máme.

Píšu to a bublám vzteky. Takhle to přeci nejde dále. Ztrácíme radost z práce. Ze života. Ze sebe.
Píšu to a bublám vzteky. I protože mi došlo, že takhle to ještě chvíli půjde. Protože to pořád to držíme pod pokličkou.

Jsme úspěšní krásní lidé s hemeroidy. Všechno je tak nějak pain in the ass. Ale jen za zavřenými dveřmi. Do veřejné debaty se krvácející zadek (a duše) nehodí.

Vyprávíme si o dream jobs a zatínáme zuby. Říkáme Už jen šest let a bude to dobrý, pak břijde štěstí. Čteme si tak dlouho knížky o tom, že mít za šéfa psychopata je industry standard, až tomu uvěříme. Brečíme v kuchyňkách, ale tiše, aby nás nikdo neslyšel. Sdílíme #girlboss, #careergoals a pak nastavujeme na Linkedin Open for hire. Hledáme chybu hlavně v sobě, opakujeme si Nejsem dost a přihlašujeme se na každý kurz sebevědomí, co projde kolem. Jezdíme se resetovat na retreaty, meditace a sabaticals, aby celý efekt zmizel po týdnu. Máme terapeuty, kouče, manažerský kurz a mámu na telefonu. Ale pořád to není dobrý.
Výsledkem je American Psycho. Porovnáváme si tlusté vizitky a po nocích zabíjíme. Sebe. Svoje kolegy. Svoje kamarády. Svoje děti.

Tenhle dvojí život nás uzavřel do koloběhu, ze kterého se jen těžko vystupuje. Jsme moc vyčerpaní na to, abychom se ptali na ty správné otázky a požadovali dobré odpovědi, psal už v roce 1977 Greil Marcus v New York Times.

Tak dlouho jsme poslouchali, že to musíme skousnout, že to jinak nejde, až jsme zapomeněli, že jsme to někdy chtěli jinak. Ambice nám vzaly ambici měnit svět. I ten u nás v práci.

Andreas Malm v knize How to Blow Up a Pipeline tvrdí, že zásadní revoluce nebývají mírumilovné. Přináší oběti. Ale u nás to zatím vypadá, že nám z celé revoluce pracovního trhu zbyly jen ty oběti.

Text vyšel v delší verzi, včetně tipů na knihy, články a podcasty, jako součást mého osobního newsletteru.

Liz Climo