O židlích a lidech

Sním o velkém stole. Symbolizuje všechny moje životní aspirace. A tak mu zatím připravuji půdu tím, že nakupuji židle. Stoličky, lavice, pohovky, křesla, daybeds. Hromadí se mi v každém volném rohu a čekají na návštěvy, které už několik měsíců nepřichází. 

Se svojí posedlostí židlemi nejsem sama. Ptala jsem se na svých sociálních sítích, jaký je váš nejoblíbenější / vysněný kus nábytku. A naprostá většina odpovědí zmiňovala židle, křesla a pohovky. Ne velké postele, ani elegantní lampy. Ale místo na sezení. Tak jsem se pustila do průzkumu, proč.

BBC tvrdí, že až se v budoucnosti budou snažit charakterizovat tohle období, pojmenují ho Age of Chairs. Budou studovat naše kostry a se stejným zaujetím jako si vyprávíme o vzpřímeném postoji Neandrtálců, budou komentovat naše shrbená ramena z neustálého sezení. 9,5 hodiny denně sedíme. To jsou ¾ našeho dne. U stolu, za počítačem, před televizí. 

Age of Chairs začal teprve nedávno. V celé Bibli není o židlích jediná zmínka, stejně jako v Homérovi nebo Hamletovi. Ale v díle Charlese Dickense Bleak house, je zmíněná židle hned 187x. Co se stalo? Dvojitá revoluce. Průmyslová a politická. 

Po dlouhou dobu byly židle a křesla výsadou královského dvora. Symbolem moci. Jen rytíři mohli usednout (na židle) okolo kulatého stolu. Jen Marie Antoinetta mohla jíst jahody na daybed. Je král mohl usednout na trůn (v koupelně i v jednacím sále). A jen šlechta měla židle dost pohodlné, aby na nich mohla trávit čas. Běžný lid měl k dispozici pouze po domácku vyrobené stoličky bez polštářků, područek a ergonomických úprav. Nothing to brag about, komentoval by Shakespeare absenci židlí v jeho dílech.

Politické změny, které přinesly 1832 Great Reform Acts v Británii nebo Revoluce ve Francii v roce 1798/9 ale svrhly šlechtu z piedestalu a mnoha lidem otevřely cestu k symbolickému stolu. Technologická revoluce tu cestu ještě dokonala. Vytvořila pracovní pozice, které nás donutily si sednout za stůl. Už to nebyly jen kláštěry, kde bylo nutné něco zapisovat. Administrativní pracovník byla nejrychleji rostoucí kategorie pracovního zařazení na konci 19.století. V roce 1851 44 000 lidí vykonávalo v Británii kancelářskou práci, o dvacet let později už jich bylo 91 000. 

A nezačali jsme sedět jenom v práci, naučili jsme se sedět i doma. Do domácností přibývaly od 18.století pohodlnější židle, a tak se lenošení rozšířilo i mimo královský dvůr. Navíc díky tomu, že se lidé hromadně naučili číst a psát jsme četli jsme romány, pořádaly diskusní salóny a psali milostné dopisy. Vsedě. 

S křesly jsme se sžili tak moc, že vznikl koncept “mého křesla”. Podle psychologů je za tím naše odvěká potřeba vymezit si bezpečné teritorium, označit ho za vlastní a pak ho chránit. A tím současně nastolit podmínky, za kterých bude trvat mír. “Většinu času si lidé zaberou místo a ostatní mlčky souhlasí,” vysvětluje Robert Gifford, profesor psychologie na University of Victoria, nevyslovená pravidla o vzájemném neútočení (na místa kolem jídelního stolu). 

Ale není to jenom potřeba teritoria, která nás na židlích uklidňuje. Většina lidí, která sdílela svoje vysněné židle, sdílela velká křesla jako Eames Lounge Chair nebo žluté z IKEA. Místa, která jsou tak velká, že se v nich odehrává celý Vesmír naší existence a dost malá na to, abychom se cítili v bezpečí. Už kdysi dávno jsme si hledali bezpečnou jeskyni, úkryt před světem a teď nám tuto roli hrají křesla. “There’s a deep emotional response that says confinement equals security,” píše Sarah Kelley. Židle se staly bezpečným teritoriem, kouskem prostoru, kde mohu být sám s(t)ebou. 

Z židlí se brzy stal designérský Svatý grál. “Nejlepší produktový design existuje přesně na rozhraní estetiky a funkcionality,” píše magazín Metropolis. “Židle má jako objekt jasně daný účel, a tak je snadné dosáhnout funkcionality. A tak dává designérovi možnost se kreativně rozpřáhnout bez nutnosti dělat velké kompromisy nad samotným účelem nábytku.” 

Skoro každý designér nebo architekt tak má vlastní židli, křeslo nebo aspoň stoličku. Manželé Eamesovi mají (nejen) Lounge Chair, Mies van der Rohe Barcelonu, Alvar Aalto stoličku pro Artek, Arne Jacobson Ant chair, Michael Thonet židli 14. A to platí i pro Česko. Vrtiška Žák navrhli (třeba) křesílko pro Javorinu, Lucie Koldová uvedla křesla pro TON nebo Master&Master, Hermann Coufal mají Kimchi. Ptám se na židle architektů ve svém okolí a oni vytahnují ze šuplíků autorské výkresy nikdy nevyrobených kusů s dodatkem: "Je to težší než navrhnout celý dům." 

Každé náboženství (a posedlost) si zaslouží svůj svatostánek. Židle ho mají ve Švýcarsku. Vitra Campus vznikl v roce 1981 poté, co velký požár zasáhl továrnu Vitra. Dal tak majitelům možnost pozvat světové architekty jako Zaha Hadid nebo Tadao Ando a vybudovat architektonický park, který ročně navštíví 50 000 lidí. (Ano, včetně mě.) Součástí je muzeum židlí nebo prosklený ateliér, kde se ručně vyrábí Lounge Chair. Židlím tu věnují nábožnou úctu: "Every object is a being with a soul. Our work is to find that soul," vysvětluje CEO Vitra Rolf Fehlbaum. 

S tím, jak jsme si sedli ze světa kolem sebe na zadek, se z židlí staly kulturní artefakty. Symboly aspirací, ambicí a kontextu. Už dávno nejsou stoličkou obtočenou jen okolo samotné funkce. “Mám teď Herman Miller židle, tak budu natáčet podcasty pravidelně,” vyprávěl mi Ladislav Sinai nedávno. Koupí židle sami se sebou často uzavíráme slib. Od teď si budu více číst. Od teď budu mít velkou rodinu, která se bude scházet kolem stolu. Od teď mám teď mám svoje místo v téhle kanceláři. 
Tomáš Herlík mě ve skvělém Anglofilovi přivedl na pojem Nassim Nicholas Taleb Antiknihovny. Podle něj “jsou nepřečtené knížky mnohem užitečnější než ty přečtené, protože se v nich skrývá potenciál rozšířit naše obzory & zároveň jsou fyzickou reprezentací slavného "čím víc toho vím, tím víc vím, že nic nevím". Tak teď svojí domácí sbírce říkám Antižidle. Ty, co ještě mají naplnit potenciál sejít se kolem stolu. Až tohle všechno skončí. 

Pokračování? Na HeroHero jsem vybrala jsem ikonické židle, které se nejčastěji objevovali v seznamu těch vysněných a našla jsem, jaké příběhy za nimi stojí.

Text vyšel jako součást pravidelného osobního newsletteru.

Koláž Ruba. Na obrázku je Standard od Jeana Prouvé pro Vitra, 1934. Pokud jste dočetli až sem, napište mi, a můžeme si na ní dát někdy spolu čaj.