Lomítka v CV

Katka mi vyprávěla o tom, že umí všechno, ale doopravdy nic. Tituly ze dvou univerzit, mezinárodní stáže a čtyři jazyky zní jako Nic, pokud je neumíš shrnout pod jednotnou nálepku. Honza je raketový vědec, Tomáš dělá PR a Alex je designérka, vyjmenovávaly jsme si kamarády v našem okolí, co mají na vizitce jasno a logicky tak mají jasno úplně ve všem. 

Ale těch je málo. My ostatní jsme se stali generací Slash. Lomítka si dáváme mezi všechno, co podnikáme. Dobrý den, jsem designér/marketér/ilustrátor…, koktáme na koktejlových večírcích a pak utečeme zpátky na Letnou, kde to tak mají všichni.

Čteme články o multipotencionálech a sníme o světě, kde platí Do what you love. Věříme v soulmates a v práce namíchané ze seznamu všech našich talentů a zájmů. Sníme o tom, že nemusíš udělat volbu a tetujeme si lomítka do vision boardů naší budoucnosti. 

Wake up call 

Přikyvujete v souhlasu, že to máte stejně?

Nebo spíš rolujete očima nad neschopností se rozhodnout?

Bylo by jednoduché si přisednout do judging panelu k Boomers a rozvíjet monolog o rozmazlené generaci, která neví, co chce a tak se plácá od lomítka k lomítku. Kdyby se jako Deux ex Machina nezjevila realita pracovního trhu a hrstkou vysvětlení. 

• Moji rodiče si mohli dovolit vlastní bydlení už ve 25 letech. Generace Y si na něj sáhne až o deset let později. A to jsou předinflační odhady. V Česku vám to bude pravděpodobně trvat ještě déle. 

• Abych mohla platit nájem, chodit na pivo a jet na výlet, musím vydělávat více než moji rodiče. With a median household income of $40,581, millennials earn 20 percent less than boomers did at the same stage of life. 

• Generaci Y rostou příjmy nejpomaleji ze všech generací ukazuje graf Washington Post. A současně není výhled, že by to bylo lepší. Research by economists led by Stanford University’s Raj Chetty found that people born in 1950 had a 79 percent chance of making more money than their parents. That figure steadily slipped over the past several decades, such that those born in 1980 had just a 50 percent chance of out-earning their parents, píše CNBC.

• Boomers na tom byli lépe i zamlada: When boomers were around the same age as millennials today, they held roughly 22 % of the nation’s wealth compared to Millennials’ 7%, ukazují americká data. I teď po pandemii mají Boomers 8x více majetku než Gen Y. Graf z Washington Post mluví jasně. 

• Abychom mohli dosáhnout na podobnou práci, museli jsme strávit ve škole více času než Boomers. The median college-educated millennial with student debt is only earning slightly more than a baby boomer without a degree did in 1989. Vysokoškolský titul začíná být standart, bez kterého si neškrtnete: 63 % Američanů má bakalářský titul. 

• Většina lidí ale přiznává, že co se učili ve škole s praxí nemá nic společného. A tak nás čeká celoživotní rekvalifikace, která s sebou přináší další investovaný čas a peníze. 

• Pokud průměrná doba strávená v jednom zaměstnání u Boomers byla jedenáct let, u nás jsou to tři. Často ne vlastní volbou. Zaměstnavatelé už úvazky na HPP a na nekonečno nenabízí a podle aktuální daňové politiky ani nebudou. Aspoň ne v mém oboru. O dlouhodobé stabilitě už si vyprávíme jenom pohádky. 

• Na důchody už věří méně lidí než na Ježíška, vtipkovala jedna z účastnic workshopu s Fondee, ale realita jí dává za pravdu. Tak kromě toho, že vyděláváme méně, budeme muset pracovat déle. Ženy ještě více: i kdyby na ně důchody čekaly, budou vinnou gender gap o 1/5 nižší než ty pro muže. 

Výsledkem je, že ztráta víry ve světlejší zítřky. A to dveře do ekonomické krize teprve otevíráme. Čím dál více lidí má lomítka v CV ne ze zpovykanosti, ale z nutnosti. 

Protože potřebuješ dvě práce a tři projekty bokem, abys uživil rodinu. 
Protože diverzifikuješ portfolio prací, abys když ti jedna vypadne, nebo nezaplatí, neskončil na ulici. 
Protože při pohledu do budoucnosti zkoušíš odhadnout, co bude dávat smysl za deset let. 

40 % Američanů má dnes skoro polovinu příjmů z krátkodobých projektů a 64 % full time zaměstnanců přiznává, že si přivydělává ještě bokem. (2) 

Tady vydělávám peníze na nájem. Tohle dělám, protože mě to baví, ale je to spíš pro bono. Při tomhle se učím něco nového, co se mi bude jednou hodit, vypráví mi Lenka při pohledu do Fakturoidu. Představujeme se lomítky, co ukazují na různé ekonomické reality. Na práce, u kterých si představujeme zaplacený nájem a na ty, co kouzlí úsměvy. Na ty co děláme pro PR a na ty, co děláme za barter. Na ty, kde budujeme network a na ty, co doufáme, že udržíme v tajnosti. 

Stali se z nás hustleři, co se ze strachu z nejistoty kvalifikovali na kterýkoliv job, co zaplatí nájem. A to nám do portfolia přidává další a další lomítka. Hlava 22, kterou headhunterům nevysvětlíš. Been there, done that.  (4)

Dream gap

Napsala jsem si k lomítkům pár let zpátky: 

Máme tolik volnosti, že nás dusí paralýzou analýzy všech možných scénářů. To nejhorší není, co se ti stane, ale že ti uniklo, co všechno se ještě stát mohlo. Kým vším jsme ještě mohli být. 

Multireality perfektních světů mi tehdy přišly jako nejlepší vysvětlení Slash generation. Teď mi dochází, že je to aplikovatelné jen na letenskou bublinu. A to jen do doby než nám všem přijde účet za plyn. 

Potkávám jako mentor hodně mladých lidí a vidím, jak pragmatickými se stali. Když budu pokračovat na PhD, bude to stabilnější, ale když teď nastoupím do korporace, tak budu mít lepší platové vyhlídky, vyprávěla mi dvaadvacetiletá Lucia a mě šel mráz po zádech. Protože kdy jindy, bys měl na světě hledat jednorožce než když máš všechny volby světa. Snít ve velkém a chtít věci, protože máš idealistické představy, co můžeš změnit.  

Jenže GenZ je na tom hůře než předchozí generace. 65 % jich žije od výplaty k výplatě. A tak přichází studená sprcha v podobě Dream Gap. 

Psala jsem tom už v minulém newsletteru: 

Students used to enter my classes w simplistic notions about saving the world. My job was to break those ideas down+lead them to more nuanced understandings of social change. Now, students enter class believing nothing matters, and my job is to show them ways change is feasible.

Učím svoje mentees snít ve velkém, aby mi pak vždy realita vyrazila zuby. 

Minulý týden jsem byla učit na základní škole na okraji Prahy a odpověď na otázku Kdo z vás chce mít vlastní podnikání? mi přidala další kousek do skládačky o tom, že z čím horšího sociálního prostředí děti pochází, tím méně umí snít.

Jezdím do škol učit pravidelně a vždy se ptám na to samé: Čím bys chtěl být, kdybys mohl pilotovat draky? Karel - největší frajer v romském fotbalovém klubu v Ústí mi dojatě vyprávěl, že jednou bude zedník a neskončí na piku. Naopak slečna Veronika na výběrovém gymnázium mluvila o studiích v Londýně a kariéře u NATO. Vsadím se, že kdyby jim někdo změřil IQ a EQ, skórovali by podobně, ale životní trajektorie bude pro Karla a Veroniku úplně odlišné. 

Dan Prokop ukazuje, že sociální vrstvy nejsou tak prostupné, jak by nám rád Hollywood namluvil, a děti kopírují ve vyhlídkách na život svoje rodiče. Pokud nemají vaši rodiče maturitu, tak pravděpodobnost, že vystudujete vysokou školu, je 3,6 %. 

Měla jsem na univerzitě spolužáka, kterému se podařilo tuhle loterii vyhrát. Táta byl horník v Havířově, máma chodila mezi brigádami a on přes to všechno nastoupil na Masarykovu univerzitu. Happy end? Not really. Na jídlo měl deset korun denně, tak jedl jenom čínské polévky z Tesco a co mu kdo dal. Do školy jezdil stopem a často mu to zabralo celý den. Na pivo s námi šel, když jsme mu ho koupili a knížky četl jen ty, co byly zdarma v knihovně. Peníze, co ušetřil na nočních brigádách jako skladník, posílal domů. 

Moji rodiče rozhodně nejsou bohatí, ale měla jsem možnost soustředit se na studium, pokud jsem potřebovala. Stejně jako koupit si učebnici, nebo odjet na Erasmus. Můj spolužák Tomáš ne. 

Příběh z HackerNews ukazuje, jak máme všichni naoko stejné příležitosti, ale doopravdy jsou karty rozdané nerovnoměrně. Strongest predictor of being an entrepreneur is "having received an inheritance or gift", ukazuje tahle studie.

Chtěla bych těm dětem, co potkávám, vyprávět jiné příběhy, ale pravda je, že někteří z nás mají více pokusů riskovat na cestě úspěchu a někteří jako Lucia musí vsadit na dobrou kartu už od začátku. A naučit se každou práci, co je po cestě čeká. 

Future of Work

Frustrovaně roluju očima v rozhovoru s kýmkoliv, kdo se mi snaží namluvit, že lze uchovat status quo a dělat nábor stejně jako jsme to dělali odjakživa. Protože při pohledu na makrotrendy je změna nevyhnutelná. (6) 

Technologická akcelerace. Podle WSJ bude do roku 2030 30 % prací automatizovaných. Ale vývoj s sebou přinese i nové obory a práce. Jako je třeba scénárista pro Alexu, nebo překladatel algoritmů.
Globalizace. Umožňuje pracovat skoro odkudkoliv, ale i vyrábět kdekoliv. Hranice mizí a Covid práci na dálku ještě akceleroval. 
Změna demografie. Populace v Evropě stárne, ale současně zůstává produktivnější déle. A tak práce jako 100 year counsellor nebudou zvláštností. 
Životní prostředí. Climate change has wide-ranging consequences for many industries. Agriculture, tourism, insurance, forestry, water, infrastructure and energy will all be directly affected, though linkages with socio-economic and technological systems mean that risks can accumulate, propagate and culminate in even larger impacts. 
Urbanizace. V roce 2050 bude 70 % populace žít ve městech. Two thirds of economic growth of the next 50 years will happen in supercities. Sháňka Woltu po Kurýrech je jen jednou z mnoha ilustrací dopadu stěhování lidí za prací. 
Rostoucí nerovnosti. Střední třída mizí a rozevírají se nám nůžky mezi těmi, kdo se narodili správně a ostatními. Jak ukazuje příběh Karla a Veroniky. 
Politická nestabilita. Sázky na krátkodobé cíle v byznysu, které s sebou nese nejistota vývoje policies.  

Výsledkem je, že jen pětina lidí bude mít v roce 2030 přesně takovou práci, kterou má teď. Jen 1 z 10 lidí, kteří pracují ve vzdělávání, nebo v medicíně, bude mít práci bez zásadních změn vlivem technologií.  Ale aspoň práci mít budou, narozdíl od blue collar zaměstnanců v průmyslu nebo zemědělství, ukazuje McKinsey. Tip: Koukněte se na web Pearson a zadejte si tam, jak velké šance do budoucna máte. 

Zpátky do Ústí ke Karlovi a Veronice do Prahy a jejich výhledům na život. 

Karlova vysněná zedničina pravděpodobně projde škrty a automatizací a on bude několikrát muset procházet rekvalifikací na různé tipy na strojů v továrnách. Výsledkem bude, že u žádné práce nenajde jistotu. Je blíže situaci, kdy přijde o bydlení a už se mu těžko bude do pracovního procesu vracet. 

Naopak Veronika ovládá základy všech talentů, co McKinsey predikuje, že budete do budoucna potřebovat: od malička má počítač a je technologicky zdatná. Na gymnáziu se naučila kritickému myšlení, rychlému porozumění informacím, nebo tomu, jak navazovat kontakty.  A tak bude surfovat pracovními nabídkami bez větších škytnutí. Pokud už by na pracáku skončila, tak najde zázemí u svojí rodiny.   

Není to jenom zázemí, ale i třeba kde Veronika a Karel bydlí. V knížce The Second Machine Age zazní: Opportunity is a function of density. Big cities are like Wimbledon - even if you aren't Rafael Nadal, your game will improve by being on the court with him. Takže Veroniku akceleruje pobyt v Praze / Londýně, více než Karla v Ústí (1). Veronika bude mít přístup k lepším školám, networku, ale i lékařské péči. 

Je to zjednodušený příběh, ale ukazuje, že startovní čára ani finiš přese všechny pohádky nejsou stejné. A nebudou. (5) Ale co budou mít společného, budou lomítka na CV. 

RIP paralýza analýzou 

Musíš si vybrat, slýcháváš už od přihlášky na gymnázium a tak tajně závidíme všem, co na výčet zkušeností a aspirací nepotřebují vlastní Tumblr. Přejeme si mít v práci stejnou jasnost, se kterou si večer v Lokále objednáš šnyt bez dlouhého koukání na menu.

Vaříme se ve vlastní šťávě pochybností o schopnostech kvůli nárokům světa, který přestává existovat. 

Tak říkám Lucii během mentoringu: Vyzkoušej všechno. Nenech se dotlačit do rohu, že si musíš vybrat, pokud nechceš. Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit zrovna tenhle talent. Protože na seznamu prací, které v budoucnu vzniknou, jsou ty nejzvláštější vizitky. Pokud teď Linkedin neumí všechny tvoje lomítka pobrat, tak brzy přijde s redesignem. Aspiruj, co nejvýše. A neboj. 

Neboj, říká i podchod v Karlíně, který pravidelně míjím cestou na natáčení Trendspottingu. A tak zase přemýšlím o tetováním, které mi bude denně dodávat víru, že to bude dobrý. (3) Protože jedinou jistotou, kterou teď mám je, že těch dalších padesát pracovních let bude úplně jiných, než si je teď představuji. 

---

Chcete číst dále? 

• O tom, jaké pracovní trendy s sebou přináší 2022, jsem psala tady.

• O kariérních vyhlídkách Gen Y jsem psala tady. 

• O přepracování, co jde ruku v ruku se třemi úvazky jsem psala tady.

• O práci za barter jsem psala tady.

• ​O Great Resignation jsem i ekonomické realitě mnoha lidí, kterou přinesla inflace, jsem psala minule.

• O tom, jak chce pracovat GenZ vyprávím v seriálu pro Red Button Edu. 

• O budoucnosti práce si s Theou povídáme v Trendspottingu. 

• Designérem vlastního života je knížka, kterou doporučuji na potkání. Aplikuje Design Thinking na kariéru. 

• Knížka 4000 Weeks: Time Management for Mortals teď hýbe mojí bublinou. Protože pokládá otázku Co vlastně dává smysl dělat, když jsme tady jenom chvíli?. Více o ní píší třeba NY Times nebo Deník N.  

• DEX Innovation Centre akceleruje skvělé nápady. A také pořádá akce pro startupy.
  
  

Poznámky pod čarou: 

(1) Ústí je v tomhle příběhu pouze fiktivní město, metafora pro horší startovní čáru. Děje se tam doopravdy poslední roky hodně skvělých věcí: koukněte třeba na místní univerzitu, nebo Hraničář.  

(2) Byla jsem v panelu s paní z Ministerstva školství, která mi vysvětlovala, že na pracovním trhu existují jen tři skupiny lidí: HPP, nezaměstnaní a studenti. Tuším, že s názorem, který byl aktuální naposledy v roce 1989, rozhodně nepřijde s reformami, které by daly práva i lidem, co HPP nemají, píšu v textu o přepracování. Z pozitivních příběhů: byla jsem teď v pátek na pracovní skupině forecasterů na Úřadu vlády, kde zaznělo hned několik case studies o tom, jak pracovat s modelování budoucích scénářů na globální i lokální úrovni.

(3) People may tolerate years of poverty, unemployment and discrimination. They may accept shoddy schools, poor hospitals and neglected infrastructure. But there is one thing they will not tolerate: losing status in a place they believe is theirs, píše skvělý newsletter, který mi aktuálně moc optimismu nedodává. Ve světle románu Pačinko, který jsem dočetla tenhle víkend a predikce Timothyho Snydera, obvzlášť.

(4) Může se zdát, že v každém textu o budoucnosti práce, prudím do HR. Ale slibuju, že jen do těch, co podezřívavě skenují CV s otázkami: Nějaká přelétává, ne? A děláte teda, co? Hledáme někoho mladého, kdo spravuje Instagram aspoň dvacet let.

(5) V každé pracovní skupině na téma Budoucnost, kde jsem v posledních měsících byla, téma Vzdělávání a připravenosti na požadavky pracovního trhu, skórovalo na prvních místech. Ale pokud se v kultivaci zaměříme jenom na Veroniku a u zbytku si budeme trvat na cestě na učňák a do fabriky, čeká nás výlet do temnoty.
(6) V Česku se tématu Megatrendů věnuje pracovní skupina, co stojí za megatrendy.cz.

Ilustrace Tanaka Tatsuya

Text vyšel v upravené verzi jako součást mého osobního newsletteru.