V Camargue na nás měli čekat růžoví plameňáci, černí býci a bílí koně. A nepřeberné množství ptáků a ryb. Ale většinu času to byla vyschlá, rozpraskaná zem.

Verdon Gorge se běžně dá sjet na raftech, ale když jsme dojeli k půjčovně, odpovědí bylo jen lakonické Fermé. Zavřeno, pro nedostatek vody.

Jižní Francii sužují vysoké teploty a požáry. Vidíme kouř skoro denně a pár dní zpátky byla kvůli hořícím lesům uzavřená dálnice. Místní nad 39*C zoufale krčí rameny, ale ve střední Evropě to není jiné: Aneta má v bytě v Karlíně 45*C. A mezitím na mě všude vyskakuje varování, že tohle je nejstudenější léto na další roky.

Chtěla bych během dovolené přemýšlet jenom nad tím, proč Chef's Table dedikoval speciální řadu Francii a proč většina vín, co si tu objednáme, není moc dobrá. Ale místo se tu (doslova) vařím v temnotě nadcházející apokalypsy. Nejen té ekologické.

Místa, kam jsem měla namířeno v Paříži, přes Covid zavřela. Lidem, co provozují půjčovnu kajaků ve Verdon Gorge to hrozí po téhle sezóně: voda se do řeky zázračně nevrátí. A holky, co mi tu půjčují byt, to mají jako přivýdělek, aby zaplatily energie na zimu.

Psala jsem to už nedávno: Jsou období, kdy se neděje nic. A pak kdy se během krátké doby stane úplně všechno. "Čert sere na velkou hromadu," dodává moje máma. Tak v myšlenkách a konverzacích vrším požáry, inflaci i stoupající křivku zoufalství.

H. se mě ptá, jestli jsem byla vždycky takhle temná. Ne, vůbec nikdy. Ale teď mám pocit, že to skrz všechen ten kouř nevidím světlo na konci tunelu.

Nejsem sama. Psala jsem o tom v minulém newsletteru: jak jednoduché je propadnout se do temnoty, že už to nebude lepší: We’ve created a generation of people who don’t feel optimism about their futures, Financial Times popisují v Morning Briefing GenY/Z.

Polykrize

Bylo by jednoduché říct si, že je to křehkost mladých, co si neprošli opravdovou krizí, která by je zocelila, ale historik Adam Tooze ukazuje, že to, čemu čelíme není jedna krize, nebo několik souběžných. Ale set-up, který nazývá polykrizí: “Polykrize není situace, kdy čelíme několik krizím naráz, ale moment, kde celek je nebezpečnější než součet jednotlivých částí.” Všechny krize v ní obsažené “se odehrávají naráz a ovlivňují jedna druhou.”

By early 2023 it is entirely possible that we will see a dangerous new COVID variant that defeats even the best vaccines, a shift to active use of nuclear weapons in the war in Ukraine, a rampant Republican party under the banner of MAGA, global stagflation and a fossil fuel ramp up to meet escalating energy shortages, furthermore in Europe the breakup of Mario Draghi’s coalition in Italy, helping to trigger surging spreads in the Eurozone met by an inadequate response from the ECB.

We would be unlucky if all of those things did happen. But it is well nigh inconceivable that at least one of them will not

Kromě toho, že nevyhnutelně přichází, obsahuje polykrize ještě několik faktorů, které jenom pocit temnoty zvýrazňují.

1. Většina zmíněných krizí nevznikla přes noc. Už bublají nějakou dobu. Že globální oteplování je problém, se mluví už roky, přestože udržitelnost je trend posledních teprve čestvě.

Even though the heat-trapping effects of carbon dioxide had been the subject of scientific speculation since the mid-19th century, it wasn’t until the 1980s that the full climatic consequences of burning fossil fuels began to be widely recognised. (Remember, the fact that ExxonMobil’s internal researchers knew about the scale of the problem caused by their lucrative product in the 1970s before much of the rest of the scientific community did is central to what made their actions such a scandal.)

Podobný příběh mají inflace, energetická krize, ruské teritoriální nároky nebo nedostatek jídla.

2. Část krizí není veřejně propíraná, přestože nás výrazně ovlivní. Můžeš se připravit na opičí neštovice, nebo drahý plyn, ale když jsi o vývoji italské koalice nebo měnové police ECB nikdy neslyšel, půjde to sakra špatně. What seems worthy of note is, first of all, how many radical challenges there are on our radar. I count seven, without even including a debt crisis in several EM/LIC, píše Adam Tooze.

3. Když víš, kdy přijde útok a jak bude silný, můžeš se na něj vybavit, tvrdí všechny vojenské příručky. Ale realita je jinde. Trendspotterka Ana Andjelic varuje, že se koukáme na svět jen skrze kvantifikovatelné metriky. Co nelze změřit, jako by neexistovalo, nebo nemohlo nabýt vážnosti. Ale přitom dopad většiny krizí nelze přesně odhadnout nebo vyčíslit. Ať je to smrtelnost další covidové varianty, nebo Putinovo duševní zdraví. (2)

4. Polykrize se nás teď dotýká všech bez rozdílu. Miliardáři mohou stavět bunkry na Novém Zélandu a preppeři schraňovat plechovky, ale doopravdy jsme nepřipravení a v koutě úplně všichni. Protože nevíš, kde polykrize začne metastázovat nejdříve. Aktuální debaty o energiích jsou perfektní ukázkou.

Tím, že jsou všechny krize spojené v jediné nádobě a vzájemně se ovlivňují a neustále vyvíjejí, nelze napnout síly a bojovat s jedinou. Usmívám se nad větou “prioritou naší vlády je…”, protože ve světě polykrizí je prioritou mít oči všude (a připravené flexibilní scénáře). Snadné říct, horší udělat. Už protože v sobě po letech Covidu & co. jen těžko sbíráme energii na souboj s mnohohlavou saní.

Cesta ven

V románu Olgy Tokarczukové se lidé dělí na řidiče, lyžaře a alergiky. Řidiči řídí svůj život a mají ho pod kontrolou. Lyžaři si užívají jízdu. A alergici? Ti jsou se světem ve věčném souboji.

Při pohledu kolem sebe si připadám jako na jaře, v bytě s kočkou, roztoči a po tom, co jsem vypila sklenici mléka. Jen pčíkající, oteklá a unavená čekám, co přijde další a zapomínám na to, že mám řidičák i lyže.

Cestou ven je matrix, ve kterém se potkávají Optimismus, Účastnost a Škála s Dlouhodobostí.

Optimismus

“Pesimistické přesvědčení, že svět jde do kopru je názorem, který přispívá k pohybu právě tím směrem,” píše Stanford Daily a já kývám v souhlasu.

When we think that a certain course of events is necessary, is bound to happen, we are already altering our reality to make these events actually happen. What we call “reality” is far more dependent on our thought and will than we might have been taught. How we interpret reality changes how it appears to us and what actions we take respecting it.

Je to experiment, který tvrdí, že když řekneš dítěti “Nespadni do tý vody,” zvyšuješ výrazně šance, že do ní spadne.

Pokud naskočíme na narativ, že všechno bude špatně, tak se v tom hororu ještě navíc zhostíme hlavní role. A s černými kruhy pod očima z bezesných nocí nás úzkosti dovedou k paralýze. To, že nicnedělání je jediná smysluplná cesta. Tak to bylo vždycky, co s tím naděláš, a dej si ještě knedlík, zní mi v hlavě jako doprovodný soundtrack.

Hlavním nositelem pesimismu je neaktivita. It is ultimately a position of conservatism. Neměnnost statutu quo. Ale právě zabetonování definic pesimismem, nám bere možnost, mít je jinak. Naval Ravikat to píše přesně:

Pessimism is an easy trap to fall into, but it implies that humans are not creative. Pessimism doesn’t acknowledge all the ways that we have innovated our way out of previous traps.

Optimismus nám dává energii pro Účastnost. Naděje, že vlastní aktivitou můžeme změnit na první pohled nevyhnutelný (s)pád do temnoty, nám dává možnost postavit si padák. Jak říká spoluzakladatel Wired Kevin Kelly: In the long run, optimists shape the future.

Účastnost

Nemůže být náhoda, že jsem si na cesty sbalila Bílou Vodu od Kateřiny Tučkové, kde píše o tom, že vždy máš volbu něco dělat. I v momentech, kdy se situace zdá neúprostná. A právě protože se zdá neúprostná, něco dělat musíš. I kdyby byla jen mizivá šance na úspěch.

Ke klíčovým křesťanským ctnostem patří účastnost - křesťan musí být spolutvůrcem budoucnosti (...). Kdyby Abrhám neuvěřil, nevstal a nevyšel, nebylo by se nic stalo.

Přestože polykrize mluví jasnými čísly nevyhnutelné temnoty, 94 % zástupců GenZ tvrdí, že je nejvyšší čas na akci (4). A riskantní akci, která je na první pohled velmi iracionální. Ale jen na první pohled.

The people who are taking these big swings are doing it in a way that feels very rational to them. If you have a one-percent chance of success, but the alternative is failure, the one-percent chance of success is the rational choice, right? Like, if your security or your safety or your future is on the line, big swings make sense, vysvětlují FT.

Tak se z generace, která ztratila naději v budoucnost, stali gambleři. Tzv Moonshot investors investují do věcí, které jsou na první pohled extrémně rizikové, protože "i 1% šance na úspěch je vyšší než 0% šance u zbytku životních voleb."

Nejsou to jen mladí lidé, kteří koukají po akcích GameStop, nebo po bitcoinu v naději, že si jednou sáhnou na vlastní bydlení.Jsou to všichni, kdo si spočítali, že “if your security or your safety or your future is on the line, big swings make sense.” Všichni, kdo díky optimismu uvěřili, že cesta z temnoty může existovat. Přestože jí ještě neznáme.

A díky tomu získává Účastnost Škálu.

Škála

Bez škály nemůže přijít změna. A tu škálu teď přináší byznys. Logicky. (6)

Má na to hybnou energii. Umí inovovat a nemusí se prodírat přes schvalovací kolečka. (5)
Reaguje na požadavky z trhu. A ty už dávno nejsou minoritní. Třeba studie World Economic Forum ukázala, že 86 % zákazníků chce udržitelnější produkty a šest z deseti lidí je ochotno výrazně změnit své spotřebitelské chování.
Očekává se to od něj. Data Google ukazují, že zákazníci očekávají, že o udržitelnost se mají v první řadě starat firmy, až poté oni sami a na samém konci čekají zodpovědnost za změnu od vlády.
Je optimistický. Entrepreneurs are inherently optimistic because they get rewarded for being optimistic, píše Naval.

Tak jsme za poslední dva roky viděli celou řadu změn.

1. Podle dat PitchBook do climate-tech minulý rok stejná částka jako za minulých pět let v součtu. BCG Henderson Institute odhaduje, že kumulativní investice do boje za nulové emise přesáhnout do roku 2050 částku 75 trilionů dolarů. Climate tech now accounts for 14 cents of every venture capital dollar, píše PwC.

2. Už přes čtyři tisíce společností se stalo BCorp. Firmami, které se veřejně zavázaly, že budou upřednostňovat dobro před ziskem. Největší Benefit corporation je aktuálně Danone.

3. Do VC portfolia se v posledním roce dostaly firmy, kterým jde kromě zisku i o sociální dopad. Už dávno to není jen specializace fondů, které si nepočítali ROI, ale karmu. Podle Dealroom teď existuje 146 social impact jednorožců a 52 jich přibylo minulý rok.

4. Akcelerace nás sice dostala do Future Shock, ale i díky tomu máme technologie, které jsou už dnes schopné řešit mnoho výzev. Open data, která nám pomáhají dělat lepší rozhodnutí, materiálová inovace, nebo zvyšující se počet vzdělaných lidí. Za poslední rok jsme mentorovala ve více akcelerátorech, kteřé řešily Dobro než FinTech&co: od Social Impact Awards, přes Vodafone Nápad Roku až po Google.org.

Je to jenom ochutnávka toho, co se děje. A dít bude. Jak píší Index Ventures o udržitelnosti: There is no industry in the world, that will go untouched. Every company will eventually become a sustainability company. We can't avoid it. A jen místo slova udržitelnost, dosaďte Strach o svět. (3)

Běh na dlouhou trať
Aby rovnice o Optimismu, Účastnosti a Škále mohla maximalizovat svůj dopad, potřebuje Dlouhodobost.

Ve světě, kde optimalizujeme na kvartály a fakt dlouhý vztahy jsou cokoliv nad rok, je nutné rebrandovat slovo termín dlouhodobé. Indiáni řeší, jak ovlivní každé jejich rozhodnutí sedm generací dopředu, vypráví mi Bára a já přemýšlím, jak by se změnil náš přístup k inovacím, udržitelnosti nebo gender gap, kdybychom se na ně začali koukat ne jen jako na projekty na jedno volební období. Zvládli bychom toho o tolik více.

By necessity, Founders are rooted in the “here and now” mental framework required for launching a new startup. But *great* Founders do something different at the same time: They are obsessed with what will endure 10 or 50 years from now, vysvětluje VC fond NfX.

Přestože nás v dalších padesáti letech čeká více změn než za posledních 400 let, tak to neznamená, že nepotřebujeme padesát let fokusu na to se posunout dopředu. Investovat do obdělání polí, ze kterých sklidí řepku (ehm) naše děti.

The best civilizations create things that take generations to build and whose benefits reward not the builders but those who come after them. Present benefits in fact may be sacrificed for greater benefits to future generations. An optimistic longview enables us to forgo cheap gains in the short run that can pay out greater over the long haul. (...) It means stockpiling during surplus for the famines that will happen, píše Kevin Kelly.

Good Ancestor je termín, se kterým přišel Roman Krnaric (7) ve stejnojmenné knize. V nadcházejících volbách budeme rozhodovat o lidech, kteří se ještě nenarodili a tak je nejvyšší čas změnit perspektivu from one of instant gratification to what he calls “deep-time humility” – the recognition that we are “an eye blink in cosmic time”.

NfX k tomu navrhuje model, který preferuje Long-Term Thinking nad Short-Term Thinking ve startupovém kontextu.

Na první pohled VCs, kteří fandí dlouhodobým cílům nedávají smysl. Ale přesně jen do té doby než ti dojde, že v dlouhodobých ambicích a cílech je klíč k zásadní inovaci. Pokud myslíme v dlouhodobém kontextu, můžeme se oprostit od stávajících limitů. Nejen technologických, ale i svých vlastních konceptů. Adam Grant called this a cognitive entrenchment — when Founders get too attached to their existing patterns of thinking, they become prisoners of their own prototypes. A pokud trvají na stávajícím řešení, stávají se obránci statutu quo. Přesně toho, který chtěli disruptovat.

Chci tuhle firmu předat vnukům, je věta, která žije v mojí hlavě rent-free. První kluk, který se mě během mentoringu neptal na rychlý exit, mi touhle větou změnil svět. Od té doby koukám, jak dlouho trvalo lidem / firmám dostat se tam, kde jsou teď. adidas existuje od roku 1949, Boeing od 1916. Comme des Garcons od roku 1969. Google existuje 24 let. I značky, co považujeme za aktuální hype se na trh dostaly přes mnoha lety: Off-White v roce 2017, sacai 1999, aime leon doré 2014.

Dlouhodobost v rovnicích byla vždycky. Jen jsme jí na chvíli pro fokus na akceleraci přestali vidět.

Nejvyšší čas

Bylo by snadné smát se, že climate-tech nemá ROI SaaS a jako důkaz vytahovat investice Kleiner-Perkins. Mluvit o greenwashingu a o tom, že zrušit brčka a Primark nemá potřebnou škálu. Že chceme úklid po těch, co ten bordel způsobili a že zlepšit si karmu po letech zlobrovství prostě nejde. Že dobro existuje jenom v pohádkách a v těch pro dospělé navíc ani nevítězí.

Ale přesto ten pocit, že každý z nás udělá něco, co nám dá větší šanci na přežití polykrize než 0 %, se počítá.

Jeden z mých kolegů mi vždycky říkal: Pavlíno, jsi naivní, but that's part of your charm. Pokud je je naivita ve spojené nádobě s nadějí, tak si jí chci nechat a nosit jí jako přívěšek pro štěstí. Tak si do dodávky vedle opalovacího krému balím i slib, že moje sklenice budou od teď jen poloplné. Protože tím vytvořím svět, který má šanci.

Nejvyšší čas. Protože jak píše Misha da Vinci: Like it or not, the future is already happening. A je na nás, jak bude vypadat.

---

Extra čtení a poslech:

V předposledním #Trendspottingu listujeme s Theou české firmy, které se rozhodly udržitelnosti věnovat. Od změn materiálů, přístupu k jídlu, nebo designu. A ten nejnovější je o změnách zákaznického chování během polykrize.
V jednom z posledních newsletterů jsem psala o Survivalists. Teď je ideální se k článku vrátit.
Čím jste chudší, tím větší horko vám je, vysvětlují New York Times provázanost globálního oteplování s příjmovými nerovnostmi.
Proč kapitalismus za globální oteplování nemůže, píše New Statesman. “A maximally socialist 20th century would have resulted in global warming at least as bad as we are currently experiencing, probably worse.”
New York Magazine vysvětluje kultovní status Adama Tooze.
Audrey Tang v podcastu 80 000 hours vysvětluje, jak Taiwan používá data k rozvoji občanské participace.
Philip E. Tetlock píše v HBR o tom, jak superforecasters mohou pomoci firmám inovovat i v době nejistoty. A napsal i knihu.
Rozhovor s Kevinem Kellym ve Freakonomics podcastu vypráví o správných životních volbách. Koukněte také na video, kde si povídá s a16z.
Factfullness vysvětluje, proč jsme na tom často lépe než si myslíme. A Kurzgesagt video ukazuje, jak to je doopravdy s kolapsem civilizací.
Po cestě posloucháme Marťana od Andyho Weira a myslím teď na Marka Watneyho a jeho prioritizační model: "Nejdřív potřebuji přežít, pak vyřeším ten zbytek." Myslím, že se bude hodit.

Poznámky pod čarou:

(1) Forecasting může být jednou z dobrých odpovědí. V Česku se mu věnují České priority. Tooze v článku ukazuje matrix, který také na (ne)měřitelnost reaguje.
(2) Zaslouží si to obdiv, ale zatím to nestačí: According to PwC, the transformation towards a zero-emission global economy is currently too slow to meet the international target of keeping temperature increases to +1.5°C above pre-industrial levels. According to Reuters, we need to increase global investment in climate technologies that enable climate change mitigation and adaptation to $5 trillion per year by 2030, shrnuje studie českých Soulmates Ventures.
(3) Investice často reagují na emoce těch, které za nimi stojí. Logicky. Proto šly během pandemie nahoru investice do ed-tech. Tragická úroveň pokusů vyučovat přes ZOOM zamávala velkými firmami v Silicon Valley, ale i malými českými investory. Třeba čeští DEPO Ventures ed-tech uváděly mezi top pěti obory, kam chtějí angel investoři jít. “Najednou jsem viděl, jak se moje dcera snaží učit zlomky přes ZOOM, a došlo mi, že je tam obrovský potenciál,” vyprávěl mi jeden z nich. Podobná intenzita zákaznických emocí (a zoufalství z polykrizí) teď ovlivňuje i rozložení toho, kam míří jejich byznysová rozhodnutí.
(4) Jedním z charakteristických rysů GenZ je schopnost zvednout zadek a něco začít dělat, pokud se mi to nelíbí. 75 % Gen Z říká, že být angažovaný je základní stavební kámen jejich identity, vysvětluji v sérii o GenZ pro Red Button.
(5) Do detailu to vysvětluje Freakonomics podcast o tom, proč je těžké škálovat, obvzlášť v policy making. Přestože to bude zásadní, jak vysvětluje Dr Diego Ramírez-Lovering v Guardian: We have the technology available to us today that can more or less solve all of our sustainability challenges. What that says to me is that the solution, therefore, is not technological. The solution is about social change, behavioural change, institutional change and providing the right policy frameworks.
(6) O tom, že autority ztrácí autoritu, píše třeba Pew Research. I proto se čím dál více lidí obrací na značky / firmy jako ty, kteří by se měli postarat o zákaz zbraní, nebo snížení daní na tampóny. Přesto všechno si nemyslím, že je to správná cesta. Ale o tom třeba jindy.
(7) Mimochodem manžel autorky Doughnut Economics Kate Raworth.

Text vyšel v upravené verzi jako součást mého osobního newsletteru.

Svět v plamenech