Do Budapešti za štěstím

Happiness is not a destination, but a way of life, nosili na tričku číšníci v KIOSKu, maďarské verzi Kavárny, co hledá jméno pod taktovkou Paula Daye, a já až v tomhle městě pochopila, že na jih od Vídně není nic samozřejmějšího. Siesta, maňana, rajčata, co voní chutí a víno, co ti teče po bradě ze samého štěstí. Země, kde se žije víc venku než vevnitř a každý chodník a vnitroblok jsou záminkou pro pár židliček se slunečníkem a kyticí fialek na stole. Jen nekrmte holuby, už jsou přežraní, stálo na ceduli v Karavaně a já si uvědomila, že věci jdou říkat jinak než s vykřičníkem na konci. Když se rozhodneš být šťastným, protože zrovna jsi. Protože, když ti zrovna teče šťáva z langošového burgeru po bradě to jinak ani nejde.

Všimli jste si někdy, jak to u vody všem neskutečně sluší? Je to instagramový filtr a Photoshop v jednom. Štěstí, které najdeš v odrazu paprsků od vodní hladiny a dětská radost z vyrachtaných nožiček dělají i z potetovaných vyhazovačů koťátka. Jedna z věcí, kterou mám na Budapešti nejradši je, že už dávno pochopili, co je jejich určující element a nesnaží se vymyslet nic jiného. Na obou březích Dunaje mají fontány, bazény, brodidla, pítka a rozprašovače mlhy. Venku je 40°C ve stínu, ty máš mokré stopy hlavně v podpaždí a horko ti bublá žaludkem. A pak zahlédneš, jak si v parku na náměstí všichni vyhrnuli kalhoty a strčili nohy do bazénku, jak se starší paní slastně zastavila pod rozprašovačem vodní mlhy a dojde ti, že občas neznamená, že ještě kapka a pohár přeteče způsobí výbuch vzteku. Jen vodotrysk krásy.

Jako každý Čech si balím na dovolenou hlavně water a wind-proof věci, abych si hned po příjezdu uvědomila, že jsou hlavně fun-proof. Proč, když jedeme dále než na Kačerov, se všichni instinktivně balíme na výpravu na K2? I když je v Budapešti stejné počasí/bydlíme v podobném bytě/máme v plánu dělat, co v Praze o víkendu. A tak každou dovolenou končím přísahou o zářivých šatech, podpatcích a rtěnkách. Protože kde jinde vyzkoušet všechny extrémní trendy než ve městě, kde mě nikdo nezná?

Kupuju si letenky, lístky, výlety pořád. Náhodně (”ty Azory jsou kde?”), výhodně (”ten vlak na letiště stojí třikrát víc než letenky, víš to?”) a s láskou, kterou člověk obvykle věnuje opuštěným štěňátkům. Všechno kapesné rozpouštím do cest, abych ho nenechávala celé na terapii. A v těch náhodných chvílích, kdy jsem v Praze, se snažím přenést, co nejvíc výletnických rituálů do reality velkoměsta. Od Thajska chodím na jógu, někdy snídám rýži, z Portugalska jsem si přivezla deník a zákaz používat mapu, z Budapešti předsevzetí vyhnout se Tescu, když mohu jít na trhy. Jen vždycky přemýšlím, jak si z dovolené přivézt ještě to, jak jsme šťastní spolu. Tajný pusy za deště, dlouhý snídaně a opilý rozhovory v letenské Bille nevedou a nemají (prý) v nejbližší době v plánu je naskladnit. A než to udělají, tak mám pádný důvod si koupit další letenku.