Vypsala jsem si všechno, čím jsem za posledních pár let byla, snažila se být. Už jsem u čísla padesát, vyprávěla mi T. v Místě a mě došlo, že je nejvyšší čas přiznat si, že majorita mého seznamu je prací někoho jiného. Ambicí mých Nemesis a ne mojí.

Když jsme byly malé holky, říkaly nám naše mámy, že můžeme být čímkoliv chceme. Jen ony samy nevěděly, co to s sebou doopravdy ponese. Být čímkoliv chceš, znamená jít někam, kam možná nikdo nevkročil.

Seděli jsme s Aničkou u dálnice a pozorovali lidi v McDonald's. Naštěstí má zírání na lidi v popisu práce a já mohu asistovat. Tím si rozhodně omlouvám, že doopravdy zírám úplně pořád. S neukojitelnou zvědavostí dvouletých dětí pozoruji a snažím se pochopit svět kolem sebe. A sebe. A ptám se na otázky, co jsou captain obvious do chvíle, než je vyslovíš.

S prvním tampónem dostaneš i první hádanku. Stejnou jako kdysi dávno dostala princezna Koloběžka.

Být hater je strašně jednoduchý. Házet kolem sebe Ne jako narozeninové konfety a vypouštět síru obalenou glittry chytrých řečí. Nic na sociálních sítích nevypadá tak skvěle jako kritika. Nic nemá lepší engagement.

Harvardský profesor Clayton Chistensen se ptá How will you measure your life. A rovnou si odpovídá, že ty metriky, které máme hledat, jsou dopad na konkrétní lidské osudy. Ne ty velké změny, ale malé akce, které se efektem motýlích křídel rozvinou ke světovému míru.

Sabotuji svojí léčbu, protože je pro mě definicí nemoci. Zpomalením, vychýlením z normálu. Znakem, že je něco v nepořádku. A tak často kývám na rychlá řešení. Jsem jako fotbalisté, co si nechají dát injekce, jen aby už zase mohli na hřiště. Žene mě dopředu tlak, který jsem si ušila sama na sebe. 

Teenageři, kteří tráví více než tři hodiny denně přilepení k elektronickým zařízením, jsou o 35 % náchylnější k tomu spáchat sebevraždu. A slečny dokonce o 50 %.