Pupkatý kamioňák do sebe strkal sekanou u reklamy na vibrační kroužky. Roční dítě srkalo Coca-Colu, zatímco si šla jeho máma zapálit. Kluk s těžkým akné otráveně klikal Nintento Switch. Stáli jsme na benzínce uprostřed německé dálnice a mě zase došlo, že nikdo tam nepřipomíná modelové persony z trendových reportů, které čtu celou dovolenou. Kamioňáka, kouřící mámu, nebo gamera vídám v reklamách jen jako ironickou parodii reality. Ale ne jako relevantní cílovou skupinu.

“Polykrize není situace, kdy čelíme několik krizím naráz, ale moment, kde celek je nebezpečnější než součet jednotlivých částí.” Všechny krize v ní obsažené “se odehrávají naráz a ovlivňují jedna druhou.”

Všechny kvetoucí kytky a stromy. Dobrovolnictví a fakt, když si s kýmkoliv napříč etniky podáme ruku, obejmeme se a cítíme sounáležitost. Vidět, jak matky bojují za své děti jako lvice, ať už jde o místo na spaní na Hlaváku, jídlo nebo lepší život. Vidět, že i já mám pořád v sobě drive a sílu bojovat, když vidím nespravedlnost. Vyčerpaná koukat do zdi a pít u toho pivo. Těšení na novou Kateřinu Tučkovou a její Bílou vodu. Tahle písnička od Ruen Brothers. Videa malých tuleňů. Kapela, co nikdy nevznikla. Série Tokyo Vice a film Drive my car. Stát spolu v zácpě.

První levnou letenku prodal RyanAir před sedmatřiceti lety a my tak debaty v mezinárodním složení opakujeme pravidelně. Bývali jsme na Erasmu všichni stejní a teď jsme zase. Jen sdílená estetika ztmavla. Kdysi by nám zmínka o dick pics vydržela do rána, teď nás zabaví na dvě sousta. Zato ceny bytů zabraly tři piva a dotaz na nacionalismus byl Don't-even-get-me-started dlouhý. Sny máme pořád, jen míří jinam.

Preppers / Survivalists / Retreaters : jsou lidé, kteří se už léta připravují na nejhorší. Roky jsme si z nich dělali šoufky, aby pak jediní nestáli frontu na respirátory a toaletní papír. I díky tomu jsme zjistli, že je jich poměrně hodně: v roce 2021 se 72 % Američanů aktivně připravovalo na nejhorší.

This year? My first instinct is to say that it disappeared. Byl to pro mě rok na dva nádechy. Uběhl dříve, než jsem se stačila oklepat z toho předchozího. A nabrat sílu do toho dalšího.

Architektura vždy byla velmi idealistickou profesí. Chceme dělat svět lepším místem pro život, vysvětluje Frank Genry zapálení, které obklopuje mladé lidi v černých mikinách CAMP, když se tu po nocích sklání nad skripty, výkresy a pojednáními.